Muzeum

Už stokrát jsem jej míjel z obou stran. Majestátní se svými nazlátlými kupolemi a vévodící hlavnímu bulváru. Ani nevím, zda jsem byl někdy před tím uvnitř. Možná jako dítě, nevzpomenu si.

Na rozdíl od vnější fasády uvnitř úcty hodné. Červený koberec na schodišti, košaté lustry a mramorové schodiště a sloupy nesoucí věky. Celek však působí studeně a odstřiženě od světa okolo. Co a komu má připomínat?

Mám unikátní příležitost přehlédnout z malého balkónu celé náměstí. Je poloprázdné, osvětlené lampami a neóny reklam. Stojíme přesně v jeho ose, svatý Václav jako by čekal na pokyn nás tady nahoře. Pohnutí kolem dějin se však nekoná. Úsměvně patetická chvíle. Jak to asi vnímají pražané? Chodí sem vůbec?

Při odchodu se zastavím na podestě, kde klavíristka hraje jen pro nás, hrstku ještě neodcházejících. Hudbu z dob, kdy po těchto schodech chodili pánové ve fracích a bílých rukavicích. Hudbu, která dává zapomenout na - v těchto prostorách nicotné - debaty o evropském výzkumu, technologických platformách a inovační politice. Je mi líto, že jsem nesešel ze sálu už dřív a nenechal se pohltit tíhou temných tónů a historie.

O pár desítek metrů níže mě ruský vlak a americký McDonald vracejí zpět do současnosti. Ale jen na chvíli. Když zahnu do Biskupské, ozve se klapot koňských kopyt a ze stínu pod věží kostela svatého Petra se proti mě vynoří muž v černém s cylindrem řídící drožku. Jejím oknem zahlédnu, že je prázdná, a mám velkou chuť nastoupit a neptat se na cestu.

Verš pro dnešní den:

Zapal můj lampión, ať hoří hrozně moc
v samotách vesmíru, ve fraku na míru
ho chci vidět celou noc.
Tam bude zastřeno, zrušeno, ztlumeno,
až ticho bolí
/Lampión, Richard Krajčo/

...Čti dál...

Ticho!

Jsem stále alergičtější na hlasitě puštěné rádio nebo televizi v restauracích a kavárnách a mám obavu, že se tento nešvar nebezpečně rychle šíří. Opravdu by se bez toho personál nudil a nebo si to žádají sami hosté?

Já se chci v klidu najíst, povídat si a nebo si prostě jen číst, vyřizovat maily nebo rozjímat. Posezení u jídla nebo pití je pro mne vítanou změnou rytmu, odpočinkem od napětí a zvuků všedního dne. Nechci při tom poslouchat dokola omílané odrhovačky a už vůbec ne reklamy. Jsem tak divný?

Vzpomínám si na první (rádoby) čínskou restauraci v Brně začátkem 90. let. Chtěla vypadat čínsky a přizpůsobila tomu jídelníček, interiér i obsluhu. Kazilo to jen rádio hrající hostům české hity.

Také mám v paměti letní zážitek z Krkonoš, kde se v jedné stylové horské restauraci číšník ani neobtěžoval požádat o svolení německou rodinu (a není až tak podstatné, že děti zapíjely vepřo-zelo-knedlo kakaem) a přímo přes jejich stůl na přilehlou zeď promítal velkoplošný obraz RTL s přímým přenosem Velké ceny ef jedniček.

Mám tedy návrh na jedno nové kritérium při sestavování přehledu restaurací - nahlas hrající rádio/TV (stylová hudba z CD adekvátní místu mi tak nevadí). A když už by někdo přehled aktualizoval, ještě by mne zajímalo, kde ke kávě automaticky servírují oplatek nebo kousek čokolády.

Verš pro dnešní den:

Ozvěna ticha neslyšně tiká,
pozdě na bycha, když už Ti tyká.

...Čti dál...

Změna chuti

a nebo rafinovaná expanzivní strategie brněnského pivovaru? Viděno ve Víru, údolí Svratky, součást hotelu Siesta.

Verš pro dnešní den:

Co jste, cukráři, co jste dělali,
že jste si ten sladký, sladkých kousků krámek,
zavřít nechali?

...Čti dál...