Ve vlasech měla mašle
tu kytku dal jsi za šle
a zazpíval jí koledy
Dost daleko jste zašli
pak horko touhy našli
však zchladila ji pod ledy
Do hlavně kuli dáš-li
to hlavně kvůli mašli
na holku vezmi ohledy
prostě kašli
Návod pro dnešní den:Zpívat s citem a harmonikou v hospůdkách 5. cenové skupiny
...Čti dál...
- "Neotvírej to proboha! Kolikrát to mám říkat? Seš hluchá? Okamžitě tu lednici zavři!"
- "Vysvětli to tomu dítěti. Nezaměřuj se pouze na to, co dělá špatně. Buď pozitivní. Nepoužívej rozkazy. Vynucená poslušnost je stejně něžádoucí jako vzdor. Dneska bude poslouchat tebe, v patnácti drogového dealera. Nebuď autorita, ale partner. Nepoužívej mocenský přístup. Oslovuj ji křestním jménem."
- "Baruško, miláčku. Tohle je opravdu velmi drahá láhev. Kdyby ji někdo rozbil, tatínek by byl moc smutnej, víš? Ty jsi moje skvělá holčička!
Aha, už jsi ji dokázala vyndat. Opravdu šikulka. Ale myslíš, že bys uměla tu VELMI DRAHOU LÁHEV vrátit zpátky, aby se náhodou nerozbila? Ne, tak ne, oběma rukama! Ne!"
- Kurva, já to věděl.
Přeji všem klidné vánoční svátky a tatínkům & maminkám mezi čtenáři hodně lásky a trpělivosti. Já si jdu zase zalítat s vrtulníkem a pokusit se o čistý gam na Nintendu.
Koho serou Vánoce, ať přijde na panáka.
Citáty pro dnešní den:z knihy Michala Viewegha Krátké pohádky pro unavené rodiče
...Čti dál...
Být jedním z davu a mířit za určitým cílem a nic nevědět, nic netušit, nic nepředpokládat, nic neočekávat, zbavit se intuice, imaginace a intelektu a brát život a věci tak, jak přicházejí. Deprese jako zdroj životní síly a inspirace.
Láska, rituály a stereotypy nás drží při životě. Život je pocit. Jin a jang, gin a junk.
V roce 1986 poprvé vyšli Půlnoční běžci Zdeňka Zapletala. Jeden z nejúspěšnějších československých románů, jehož nákladu 100 tisíc výtisků se dnes žádný z domácích bestsellerů ani neblíží. Ve volném pokračování Půlnoční pěšci z roku 2000 jsou hrdinové Doktor, Baron, Inženýr a Pilot o 15 let starší, usazenější, ale v nových poměrech Zlína stejně tápající a se sebou nespokojení jako tehdy v socialistickém Mlíně.
Když jsem si v těch starých číslech Neonu četl rozhovor se Zapletalem, dostal jsem na pokračování příběhu Běžců chuť. Trochu ze sentimentu, trochu ze zvědavosti, jak to na mě bude působit po tolika letech, navíc 7 let po vydání.
Musí bolet všechno, co je krásné? Bůh odpouští těm, kteří začnou pochybovat o tom, čím si byli naprosto jisti.
Nic už není jako dřív, ale slunce stejně pořád vychází jenom kvůli nám.
Jsem si skoro jistý, že Zapletal rozpustil do Doktora velký kus autobiografie. Ta postava má moje sympatie, ale zároveň se mám před ní na pozoru. Asi si nechci připustit, že bych se mu mohl v lecčem podobat.
Varování: čtení může způsobit pocit deprivace a bezvýchodnosti. Jediná optimistická věta je až úplně na konci.
...Čti dál...
Po dlouhé době jsem updatoval v bočním sloupci poslední knihy a filmy. Filmový výběr mých top přesouvám sem a pokusím se tu zdůvodnit, proč právě tyhle.
Amadeus
Forman jako jediný režisér tu má tři, tento je na prvním místě. Když Mozart na smrtelné posteli diktuje Salierimu a ten nestíhá zapisovat noty, není to jen oslava hudby, ale úplné odevzdání se jí. Génius opakovaně ukazuje, jak se bez větší námahy ponoří až na dno, kam by se ostatní nepouštěli (i když by to třeba někdy dokázali). Hudba má ve filmu přímo hmatatelnou sílu (místo výchovných koncertů bych posílal teenagery do kina na Amadea).
Matrix
Důstojné pokračování Tarkovského a temných sci-fi příběhů typu Blade runner. Nejde tolik o technické triky a prostředí počítačových her na internetu, ale i to vytváří nový kontext pro to, zda a jak vnímáme objektivní realitu. Máte už chuť na červenou pilulku?
Forrest Gump
Jak šťastná bývá nevědomost. Geniálně vymyšlený scénář prolétavající moderní historií Ameriky geniálně zahraný Hanksem. Pro někoho film útočící na city, ale tak k čemu by hergot měly být, než abychom je používali?
Na dotek
Dva propletené páry (ostatně víc herců není třeba), koncentrované emoce a muzika Damiena Rice. Natočeno podle divadelní hry, která se hrála i v brněnské Redutě. Už jste se někdy žárlivě hádali do krve se svým partnerem? Proč jsme chlapi tak zvědaví a sebetrýzniví?
Jaro, léto, podzim, zima... a jaro
Aspoň jeden kousek od Korejce Kim Ki-duka. Jak je u něj obvyklé, moc se ve filmu nemluví. Po něm je také lepší nemluvit a jít si sednout na čaj. A nebo se projít v lese.
Invaze barbarů
Kanadský film o umírání. O přátelství a pochopení pro lidské slabosti. O tom, co je pro nás důležitější. Mrzí mě, že jsem stále neviděl Úpadek amerického impéria, na který Invaze volně navazuje.
Americká krása
Třeba kvůli tomu sáčku poletujícímu ve větru. Dokáže tenhle film vůbec pochopit někdo pod třicet?
Schindlerův seznam
Svět není černobílý a nikdy nebyl. Každý si musí srovnat svoje misky má dáti dal. A ocenit lidský život.
Přelet nad kukaččím hnízdem
Tímhle Forman dobyl Ameriku, jedna z nejlepších rolí Jacka Nicholsona. Dokonalá metafora pro vzepření se manipulaci totalitním režimem. Abychom nezapomněli, že nejde jen o to mít sílu utrhnout umyvadlo, ale také o to najít odvahu to zkusit.
Tygr a drak
V roce 2001 získal čtyři Oscary, mj. jako nejlepší neanglicky mluvený film (mezi nominovanými porazil Hřebejkovo Musíme si pomáhat nebo Amores Perros). Pro někoho asijská pohádka s bojovými tanci. Já si v tom našel mnohem víc a ten hudební motiv bych mohl poslouchat hodně dlouho.
Proti zdi
Cože, německý film o Turcích? Přesto žádné nudné sociální drama. Jen silná a uvěřitelná love story ze současnosti, která si nebere servítky. I tady hraje hudba významnou roli.
Nepřítel státu
Ten film je z roku 1998. Jaké technologie mají k dispozici vlády dnes? Jedna z bravurních rolí Gena Hackmana. Vtipné, akční, přitom na dost vážné téma.
Rabín, kněz a krásná blondýna
Aby tu byl zastoupen také lehčí žánr. Originální název Keeping the faith se hodí lépe. Takhle si dělat srandu z věrouky, no není to nejlepší způsob jak si udržet nějakou víru v tomto odcizeném světě?
Lásky jedné plavovlásky
A ještě jedna komedie. Pro někoho nejlepší a nejtrapnější Formanův film. Kvůli Haně Brejchové, postelové scéně Pucholta s rodiči, kvůli vzpomínkám a době, kdy jsem jej viděl poprvé.
...Čti dál...
O politice tu chci psát jen výjimečně a Vánoce na to nejsou ideální čas. Jenže právě teď mi to nedá.
Na multiblogu Aktuálně stojí za pravidelné čtení z těch desítek celebrit a politiků jen pár. Námatkou Jan Bubeník, Ivan Medek (je to výborný nápad využít pro jeho nezapomenutelný hlas ze "štvavé vysílačky" audioblog), Martin Krafl, Karel Hvížďala, Pavel Kohout nebo Edvard Kožušník. A také Jan Štern, který úvodem prosince připomněl 10. výročí tzv. Sarajevského atentátu. Tato vítězem zvolená nálepka dosud úspěšně maskuje pravou podstatu případu, jehož "forma je vydávána za podstatu, přičemž sama podstata se s uplynulým časem prostě vytratila."
"Tehdy Jan Ruml s Ivanem Pilipem vyzvali Václava Klause k resignaci, protože měli už dost toho, jak se vedení ODS snaží vyhýbat odpovědnosti za korupční skandály. Chtěli, aby vedení strany uvedené kauzy důsledně vyšetřilo a aby vyvodilo personální a systémová opatření, aby se tomu pro příště zabránilo.
...
Dnes už nikdo netuší a ani nikoho nezajímá, že v ODS proběhl první a zřejmě i poslední boj o to, zda se politika bude provozovat čistě a bez korupce. Byť se to dnes, kdy drtivá většina lidí je v politice proto, aby z toho „něco“ měla (vliv, funkce, provize, zakázky, moc), zdá divné, tak jistá politická garnitura tu před deseti lety svedla a prohrála boj o čistotu politiky s těmi, kdo za špatnou korupci považují jen tu, na kterou se přijde."
Ano, Švejnar jako možný prezident může někomu připadat málo charismatický a výrazný. Konečně je to však kandidát, za kterého bychom se v čele státu nemuseli stydět a který může Klause vyprovodit z vrcholné politiky do zaslouženého důchodu, kde možná dokáže svým vnoučatům nějakou tu chybu přiznat. Pokud si tedy Klaus místo veřejné debaty se Švejnarem nezajede zalyžovat třeba do Alp.
...Čti dál...
František Kostlán mi v pátek připomněl, že to jsou už tři roky, co na rakovinu zemřela Zuzana Navarová. V posledních letech života jste za jejím jménem mohli číst d.T., což odkazovalo na vyvdané příjmení de Tejada. Podle Ivana Gutiérreze, se kterým založila skupinu Koa, je možné, že hlavním důvodem sňatku bylo pomoci manželovi emigrovat z Kuby.
A tak jsem přes víkend zalistoval v domácí fonotéce a vrátil se k době, kdy jsem poslouchal Nerez i Koa. Stále horké jsou vzpomínky na lidi, kteří se mi vybavili. Jak opravdová se mi ta doba zpětně jeví v porovnání s tím, co vidím dnes okolo sebe. A sakra, říkám si, to už je krůček k tomu, abych zvedl stařecky prst a vyčetl současnosti, že už není to, co bývala.
Tohle zpívá v písni A Deus na svém posledním albu Barvy všecky...
Zachraň mě, zachraň mě
v poutech, ne v bolesti
zachraň mě, zachraň mě
v Bohu, ne v neřesti
Miluj mě, miluj mě
ať je mi do pláče
Miluj mě, miluj mě
rychlostí tryskáče
Rezavý kamínka
horký jak vzpomínka
hřejou si pro sebe
a já chci do nebe
Citát pro dnešní den:Od Petra Kalandry se mi dostalo prosté informace, že mám „dobrý kozy“. Tehdy mě jeho sdělení pohoršilo, dnes mě rozveseluje.
/ze seriálu Miláčkové Zuzany Navarové v Neonu č.7 o vzpomínkách na Marsyas/
...Čti dál...
Už jednou jsem tu psal o Martinu Reinerovi. Pod jménem Pluháček vedl vydavatelství Petrov, které se 15 let věnovalo původní české tvorbě. Od loňského roku jeho činnost nahradilo rozsahem aktivit skromnější Druhé město. Vydavatel Michala Viewegha, brněnský básník a prozaik, zanícený blatnolog. Méně lidí ví o jeho pořadu Musicology pro Rádio Student nebo o tom, že v letech 1996-2000 spoluorganizoval srazy literátů na Bítově. Na české poměry výjimečně nápaditý a provokující - jak sám říká - podnikatel hobysta.
Tento týden Reiner zpřístupnil dlouhou dobu připravovaný web obsahující spoustu zajímavých textů i videozáznamů, které dokumentují jeho široký rejstřík. Strávil jsem nad nimi v příjemném rozpoložení pár hodin. Nejvíce pročítáním deseti vydaných čísel kulturního měsíčníku Neon z období 1999-2000. Víc jich bohužel nevyšlo.
Rozsáhlé texty o kořenech prostituce a vlivu omamných látek na uměleckou tvorbu, vedle toho úvahy Kellera, Plzáka, Třeštíka nebo Gruši nad tím, zda si současná euroamerická civilizace vystačí s Desaterem, vzpomínkový seriál Miláčkové Zuzany Navarové, k tomu povídky, básničky, fotografie. Pro Pluháčka pokus o český New Yorker, pro některé recenzenty prý literární Playboy, pro mě každopádně originální počtení s nostalgickým povzdechem, že ani po sedmi letech se něco podobného u nás nechytilo.
Citát pro dnešní den:Jestliže byl kdysi establishment krovem nad hlavami vydřiduchů, kapitánů průmyslu a aristokratů, dnes je tím nejskvělejším reprezentantem stádnosti... jistě přinejmenším u nás. Průměr až podprůměr v myšlení i činech. Naši "nejlepší" jsou spolehlivou hrází proti všemu osobitému, jedinečnému, svému. Establishment se prostě stal součástí klanu ubohých.
Nemluvím tu o penězích, o bohatství. Jde mi o výlučnost. O výlučnost ducha, snů, životních cest. Milionář u toho není víc než metafora takové výlučnosti.
/ Z Reinerova seriálu Okýnko milionáře, který píše každý týden pro iDnes/
...Čti dál...
Čekali byste takový obraz na zdi kongresového sálu, kde se koná mezinárodní IT summit? Já tedy ne. Jenže Dánové v něm, předpokládám, nevidí socialistický realismus 50. let. Pro ně je to jen obraz doby, za kterou se nemusejí stydět.
A takhle v Dánsku vypadají TV zprávy o počasí. Neptejte se mě, proč nemají obrazovku v příjemně vytopeném studiu, kde může hlasatelka předvést poslední modely šatů barevně ladící s postupující frontou. Zdalipak by do takové sloty, kde táhne ze všech stran, novácké rosničky vůbec vystrčily... nos?
Sedm z deseti Dánů prý překračuje na silnicích povolenou rychlost. Proto přistoupilo několik občanských aktivistek k netradičnímu řešení (asi 2min video pro starší 15 let). Byl jsem připraven pořídit očité svědectví pro naše řidiče a inspiraci pro případné následovkyně u nás, ale asi jsem se nenacházel na těch nejproblematičtějších silničních tazích. Tak aspoň jak vypadá "Stodolní ulice" v Aalborgu, kam se chodí na tahy noční.
Citát pro dnešní den: Kdyby byl cukr sněhem, sypal by se na nás shůry a měli bychom sladké čepice. Milovaní lidé by tak byli opravdu k sežrání.
/volně podle textu na obalu od cukru, který dávají na lince SAS/
...Čti dál...
Je moderní město, které má styl. Jeho tvořivý duch je poznat v architektuře, gastronomii, pouličním designu nebo třeba v performancích na La Rambla. Od 29. října lítá do Barcelony z Brna 4x týdně Ryanair.
Tedy přesněji do Gerony, která je vzdálena asi 90 km. A v tom je malé úskalí. Poslední autobus do Gerony (zpáteční lístek za 22 eur) jede z barcelonského nádraží (stanice metra Arc de Triumf) v půl osmé večer. Pokud se vám tedy nechce přijít o večer v Barceloně ani o ranní odlet v 7.05h, budete muset zůstat vzhůru a jet až bolestně ranním busem ve 3.15h. Nádraží je přes noc zavřené, takže čekací dobu je příjemnější strávit někde v baru. Když tedy zvolíte míru, která vám dovolí včasný přesun.
Je třeba si zvyknout na pár rozdílů v restauračním stravování. Ceny v jídelním lístku neobsahují 7% DPH. Hlavní jídla bývají bez přílohy (ani zeleniny tu kupodivu moc neservírují) a číšník se na ni nezeptá. Pokud si dáte v běžném podniku láhev vína, s degustačním vzorkem na začátek nepočítejte. I nalít si budete muset sami. Jiný kraj, jiný mrav.
Jestliže chcete zažít fotbalovou atmosféru i mimo slavný Nou Camp (největší stadión v Evropě je napojen na metro v západní části města), vyberte si pro svůj pobyt den, kdy hraje v Barceloně některý z evropských velkoklubů, a ubytujte se poblíž bulváru La Rambla. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že fanoušci Glasgow Rangers jsou notně vidět a slyšet v celém centru města už den a noc před zápasem i po něm. Pokud fotbalovou kulturu nesnášíte, rozhodně sem v tyto dny necestujte.
Pokud poletíte do Barcy v období, kdy jsou u nás plískanice a už sotva skáčete přes blátivé kaluže, projděte se okolo přístavu přes trojúhelníkovou čtvrť Barceloneta na pláž. Ještě minulý týden tam bylo přes poledne na tričko. Červené Tempranillo společně s pozorováním mořského horizontu je pak docela účinnou terapií na chmury a ztrátu energie.
Co ještě dodat? Taxíky jsou levné a jezdí jich dost, doprava v centru se však moc nehýbe. Lepší je sejít do metra. Lístek na 10 přestupních jízd za 6.90 eur se vyplatí už od té šesté.
Zatím prý novou linku využilo 7 tisíc lidí. Kdo si tedy chce v únoru odskočit na studentský víkend za teplem, mohl by se ještě vejít do tisícovky včetně busu a metra.
Fotky z Barcelony pro tyto dny
...Čti dál...
I nám, co se moc nezajímáme o architekturu, vyvstanou reflexně na mysli proslulé symboly evropských metropolí. Eiffelovka, když se řekne Paříž, Big Ben nebo Buckinghamský palác v případě Londýna, Colosseum pro Řím. Než jsem odjel do Barcelony, nic tak jednoznačného jsem v hlavě neměl.
Teď už bych pár míst vyjmenoval, ale mám-li zvolit jako doporučení jediné, nevím. Společné mají všechna jméno katalánského architekta - Antonio Gaudí. Park Guell, Casa Batlló i La Pedrera se začaly stavět začátkem minulého století. Jeho asi nejznámější dílo Sagrada Familia dokonce již roku 1882. A pár let ještě bude - prý jediná katedrála na světě, která se dnes staví stejně, jako se budovaly chrámy ve středověku. Pod ním se nachází Gaudího muzeum a člověk jen žasne, co vše během svého života stihnul.
Především mě fascinuje jeho originální styl vnášející do architektury oblé tvary a linie fauny a flóry - stromy, listy, kosti, lastury. Pro oko je to nádhera, pro stavitele z ekonomického hlediska asi zoufalství. Ve své době musel Gaudí pěkně provokovat. Asi jako teď Kaplický se svou chobotnicí v Praze.
...Čti dál...
Zase nad hladinou. Návrat. Změna rytmu, teploty a osvětlení. Chvíle k ohlížení se.
A k tomu první letošní sníh. Bílo, čisto a ticho. Venku i uvnitř. Jako by se zastavil čas. Písmena, tóny a pixely dostávají zpět svůj význam. Zjihlost, dojetí, pokora.
Verš pro dnešní den:Pomalu sněhem, krajina sněhem, pomalu zapadá
Pomalu kapky, v krápníky kapky, pomalu splývají
Pomalu sněhem, krajina sněhem, zapadá a já s ní
/Iva Bittová, V bílém/
...Čti dál...
Skupina nácků chce oslavit výročí křišťálové noci pochodem přes židovskou čtvrť v Praze. Český soud zruší zákaz vydaný Magistrátem kvůli procesnímu pochybení a zdá se, že spravedlnost (neboli smysl zákona) zase trapně prohraje s literou. Nakonec prý ale ne. Přišlo se totiž na to, že formální chybu při ohlášení pochodu udělali i neonacisti. Takže asi spravedlnost zvítězí. Není to tímhle způsobem trapné?
Trenér mladoboleslavských fotbalistů Zdeněk Ščasný dostal od disciplinární komise Českomoravského fotbalového svazu pokutu 100 tisíc Kč za to, že kopl míč zpět do hřiště a že si veřejně stěžoval na výkon rozhodčího, který - jak sama komise uznala - ovlivnil výsledek zápasu neoprávněným vyloučením hráče a neuznáním regulérní branky. Což mi připomíná, jak symbolické tresty padaly v korupční aféře s kapříky, zatímco brzy poté dostala Slavia exemplární pokutu za to, že hráči na protest proti rozhodování sudího opustili na pár minut hřiště. Vážně není delegátům svazu trapné, jací lidé stále rozhodují o českém fotbale?
Citát pro dnešní den:Země, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe.
/Michal Horáček, Baroko/
...Čti dál...
Všichni víme, jaký význam mají titulky pro čtenost článků v dnešní době, kdy noviny, web stránky nebo RSS čtečku očima často jen skenujeme. I titulky v seriózních médiích (lze ještě u nás taková najít?) balancují na hraně bulvárnosti. Kdyby alespoň nelhaly a byly vtipné. Jako např. u článku kreativní ředitelky agentury Ogilvy o výsledcích soutěže reklamních nosičů na držácích v MHD s názvem Vyhrál průjem, chlupy dostaly zvláštní cenu.
Portálu Centrum se před pár dny podařilo dát pod sebe v highlightech dvě zprávy s podobnou skladbou titulku. V obou se dovedně využívá dobře známé a kontroverzní osoby, o které se v médiích již delší dobu nemluvilo.
Video: Miloš Zeman jako filmová star z Vysočiny
Obžaloba: Kulínský souložil se šesti sboristkami
Jak je vidět, oba jsou postaveny na jednoslovném akčním návěstí a dost odvážném tvrzení za dvojtečkou. Dokážete si představit tu návštěvnost, kdyby se návěstí prohodila?
...Čti dál...
Flickr používám aktivně od konce loňského července. Považuji jej pro sebe za nejužitečnější socioware službu s nejlépe navrženým rozhraním. Zatím jedinou, kde jsem ochoten si zaplatit profi verzi (za pětistovku ročně rozhodně stojí).
Na dnešek připadá malé milé výročí. Homepage mých 300 fotek se přehoupla přes 4000 zobrazení. Děkuju všem, kteří věnovali čas pochvalným i kritickým komentářům. A především těm, kteří mi na svých fotkách ukazují, co ještě vyzkoušet.
Vím, ty počty nejsou žádný zázrak. Proto popíjím místo Chateauneuf du Pape jen loňský Cabernet Sauvignon z francouzského Montrealu.
Foto pro dnešní den: Statisticky nejzajímavější pětadvacítka. Jak je vidět, táhnou především portréty.
...Čti dál...
1. Zatímco stále častěji narážím na články a odkazy na Second Life, Facebook a Twitter, můj skutečný život (neboli erelko) je tak naplněný, že nemám čas ani pořádně fotit a být si svědkem. Opravdu mě neláká, abych se jako spanilý nebo drsný avatar v eselku seznámil s virtuální krasavicí, abychom si společně zařídili virtuální byt, kde spolu budeme sledovat film, oba fyzicky na opačných koncích zeměkoule, města nebo ulice. A nebo by vás zajímalo, co mi teď právě spadlo ze stolu a odkud jsem se před chvílí vrátil?
Ale na druhou stranu - když jsem měl jindy více času a chuti blogovat - znamená to, že můj reálný život nebyl dostatečně plnohodnotný a proto jsme potřeboval únik do virtuálního světa internetu?
2. Mám zase nějak moc práce, sotva se stačím nadechovat nad hladinou. Zatímco první dvě třetiny roku byly v historii posledních let neobvykle oddechové - až mě to někdy zaskočilo (zdá se, že nedostatek stresu může být pro navyklé tělo a ducha stejně nezdravý jako jeho přemíra), poslední týdny se nápor úkolů z několika projektů kumuluje až příliš. Pokračuje hledání zlaté střední cesty.
3a. Návštěva zubařky, narozeniny s poníkem, zimní obutí pro auto a svoje nohy, Invex, skladování většího množství vína, Katalánci.
3b. Opravdu? Nemyslím teď náhodou na něco úplně jiného, o čem tu jen nechci veřejně psát? Nestylizuji se do někoho, kdo nejsem? Má ještě tento blog stejný smysl jako v době, kdy jsem ho začal psát?
Citát pro dnešní den:Proč podle vás vaše knihy lidé čtou? Protože v nich nacházejí příběhy, které jim chybějí v jejich vlastních životech?
To asi ne, protože potom by byli nejlepšími čtenáři nezaměstnaní, kterým čas ubíhá díky televizní obrazovce nebo postávání na rohu ulice a čekání na dobrou duši, která jim pomůže několika groši na vodku. Takoví lidé spíš nečtou. Myslím, že u lidí, kteří čtou, se toho v životě děje celkem hodně, jenomže chtějí, aby se toho dělo ještě více... Proto čtou knihy. /Rozhovor s Andrzejem Stasiukem/
...Čti dál...
Mám ohořelý pramen vlasů a hlavu plnou hlíny a sektu. A patří mi kus pole mezi Bystrcí a Žebětínem. Tam teď prý jsou podle tradice mí poddaní.
Křest větrem, zemí, ohněm a vodou proběhl v místě, kde dosedl koš s balónem. Podle legendy se zrodil vynález bratří Montgolfierů u krbu, kde horký vzduch zdvihal dámám spodničky. Tedy mimo jiné.
Dnes prý foukalo proti všem předpovědím a tak došlo ke změně místa vzletu i směru letu. Nezvykle tichý pohyb doprovázel hukot hořáků a letecká hantýrka požadující povolení průletu CTR a jim podobných.
To, že ze začátku nikdy nevíte, kam poletíte, je příjemně vzrušující dobrodružství, o které nás k vlastní škodě připravují naše civilizační výdobytky. Fotodokumentace se připravuje, naslyš.
...Čti dál...
Dnes v 11:44 to bylo právě 25 let, kdy americký profesor Scott Fahlman na Carnegie Mellon University poprvé použil v mailu emotikony aneb smajlíky. Což se ovšem zjistilo až po 20 letech z archivních záznamů.
Vzpomínám si docela dobře na dobu okolo roku 1993, kdy jsem poprvé v anglických novinách našel zmínku o tom, že Japonci používají pro zobrazení emocí jinou skupinu znaků. Podle ní má úsměv (^_^) dívčí variantu (^.^) - prý proto, že je neslušné, aby se holky smály s otevřenou pusou.
Zvláštním úkazem jsou smajlíky Žirafky, která kloní hlavu obráceně a začíná od pusy. Má-li ji přitom otevřenou, není patrno.
...Čti dál...
Tahle slova vyřčená po jídle by se jednou mohla stát pochvalou. Pokud se animovaný film Ratatouilles dočká i dalších pokračování jako třeba Shrek, možná změní náš pohled na zvířátka z odpadních stok.
Poprvé jsem se o něm dozvěděl na blogu Matesoly a netrpělivě pak příběh z prostředí restaurační kuchyně očekával. Nápaditý příběh krysy s výjimečně vyvinutou chutí, která ovládne zákulisí jedné pařížské restaurace, má všechny předpoklady, aby uchvátil diváky všech generací. Tedy aspoň těch těch, kteří mají rádi jídlo. Právě jemu byla v digitálních animacích věnovaná speciální pozornost a tak věrně zobrazené textury poskakující na talířích i pánvičkách potěší nejen zrak.
Připravte se na to, že až půjdete z kina, budete mít na něco chuť. Já jsem na to šel ve stopách krysáka Rémyho a dal si doma extra tvrdý sýr Gran Moravia a hrozny.
Citát pro dnešní den: The original Ratatouille Niçoise used only zucchini, tomatoes, green and red peppers, onion, and garlic. The dish known today as Ratatouille adds eggplant (aubergine) to that mixture.
...Čti dál...
- „Máš ho ráda?“ zeptal jsem se R.
- „Mám a on mě taky,“ odpověděla a dívala se mu do očí.
- „Jak to poznáš?“ nenechal jsem se odbýt.
- „Usmívá se na mě. A nekousne mě,“ řekla něžně a nepřestala ho hladit.
Pak jsme dali Kukulína zpátky do klece a já ji šel uložit.
Poučení pro dnešní den: Úsměv pomáhá, hlavní je však nekousat.
...Čti dál...
Glena Hansarda (The Frames) bylo možné v posledních letech u nás vidět často. České publikum si oblíbil a ještě více Markétu Irglovou z Valašského Meziříčí. Nejdříve spolu u Indies natočili album The Swell Season, pak dobyli Ameriku. So if you ever want something
Film Once, kde hrají hlavní role, vyhrál cenu diváků na festivalu nezávislého filmu v Sundance a obdivem nešetří zvučná jména. Tržby za první tři měsíce prý skoro 50x převyšují výrobní náklady.
Zatím jsem se ptal na soundtrack jen v jednom obchodě a nic o něm nevěděli. Zatím o filmu není zmínka ani v programech kin. Ale jednou...
Verš pro dnešní den:
and you call, call
then I'll come running
to fight and be at your door
when there's nothing worth running for
...Čti dál...
Na DVD Radůzy Půjdu, kam chci je kromě záznamu koncertu i velmi osobní dokument, který s ní natočila Olga Špátová. Je z něho zřejmé, že tím končí jedna její životní etapa.
Radůze teď vyšlo nové album V salonu barokních dam. Je jiné, hodně jiné. Nejen tím, že na něm neuslyšíte harmoniku.
Citát pro dnešní den: Na sever a nebo k jihu
nakonec se ukáže
že všichni stejnou nesem tíhu
jenom každej s jinou porcí kuráže
Ma phuč mandar
kaj džal mro drom
...Čti dál...
Petr Koubský se v příloze Inside opět pustil do ambiciózního kousku a po předchozím doporučení stovky knih, které byste si měli přečíst, vybral více než stovku hudebních alb. Na rozdíl od školní povinné četby neexistuje "povinný" poslech - což je možná škoda, pokud by byl chápán jako doporučení - a tak se v tomto případě vydává ještě riskantnější cestou se servírováním vlastního vkusu, který zdaleka nemusí každému sedět.
Já o něm pochybnosti nemám a tak jsem se s chutí začetl a zavzpomínal. Opět lze jen zalitovat, že se k tomu dostanou jen předplatitelé. Pink Floyd, Doors, Lou Reed, U2, Kuře v hodinkách, Kolej Yesterday... Něco by se doma našlo ještě na vinylu.
Co jsem si tentokrát vybral na svůj to get list? Třeba Karrin Allyson: Ballads - Remembering John Coltrane, Miles Davis: Bitches Brew, Hammel & Varga: Zelená pošta, Georges Brassens: Les copains d'abord. Rád bych se vrátil i k Chopinovi, Dylanovi, Depeche Mode nebo k Hegerové se zvědavostí, proč vybral právě ta a ne jiná jejich alba.
Je to krásné a poučné čtení, které voní kouzlem starých časů. Dnes by bylo asi přirozenější si mezi čtením klikat alespoň na ukázky a nenechat zahálet ten vhodnější ze smyslů. Takový hypermediální přehled by byl úžasným bonusem pro nejvěrnější Inside předplatitele :) Pokud se chystá ještě výběr filmový, těším se už teď.
Která tři hudební alba mají největší význam pro vás?
Citát pro dnešní den:[Michal Prokop] dělá hudbu víc rozumem než srdcem. Nečekáte od něj, že by vám poradil, jak správně nasypat lajnu na zrcátko, spíš byste se ho zeptali, kam bezpečně investovat rodinné úspory.
...Čti dál...
Zatímco Ivo Lukačovič považuje konec léta za nejsmutnější období roku, Michal Kašpárek je docela rád, že už léto končí. Po přečtení obou se mi chce alibisticky napsat, že s nimi souhlasím. Freelancers stejně těžko rozeznávají, když začínají nebo končí prázdniny. S podzimem jen přichází více řádu a biče. Je zase proti čemu se stavět, čemu vzdorovat.
Nejvíce mě u Kašpárka zaujal odkazovaný text Slavoje Žižka (ten chlap se mi líbil už v Perverzním průvodci filmem) o tom, jak nás naše superego nutí užívat si naplno života (k tomu dodávám - a v létě zvlášť) a trpět pocitem viny, když to neděláme. Aneb jak se nenechat uvěznit v pasti očekávání - druhých i sebe samého. To by asi bylo na delší post.
Citát pro dnešní den:The superego inverts the Kantian 'You can, because you must' in a different way, turning it into 'You must, because you can.' This is the meaning of Viagra: you should have sex whenever you can; and if you don't you should feel guilty.
...Čti dál...
Doufám, že Cuketka letos vyhraje Křišťálovou lupu. Našel jsem u něho zase užitečný tip. Tentokrát na nový blog o víně. Už dlouho nějaký domácí postrádám. Ostatně jak se nedávno shodli porotci v MFD testu vín z nového světa, naše vína vykazují z důvodu menších vinic větší pestrost, nicméně mnohem kolísavější kvalitu.
Dyžon zatím nepublikuje často, ale jeho styl se mi líbí. Články a komentáře o nákupu vín v Itálii, jihomoravských vinných stezkách a nulové toleranci pro české řidiče aut a kol se mi strefily do noty podobně jako nedávno další gastronomický web Matesoly.
Zatímco v ledničce stále čeká na svou chvíli poslední Brunello z toskánského Montalcina, vypravil jsem se do kraje neméně oku lahodícímu a na místa neméně vínem oplývající. Vzhledem k tomu, že to byla cesta na dvou kolech, fotilo se ve vinicích snadněji než během červencových rychlozastávek v Chianti.
Malebný Šatov s bunkrem, jehož prohlídka musí zaujmout i nevojáky. Malovaný sklípek, kde Hitlerovu zdviženou pravici přemaloval tentýž autor jeřábem pracujícím na první socialistické dvouletce (o poznání odlišné dílo vidíte výše). Moravský sklípek, kde si můžete za drobný obnos uložit v chladu zakoupená vína a dát si fantastické (teplé) svatební koláčky. Degustační stánek Havránky na viniční trati Kraví hora. Z nedalekého vřesoviště je nádherný výhled na Znojmo.
Výjimečným místem pak byla vinice Šobes, která svou polohou patří mezi deset nejlepších v Evropě. Škoda, že ve stánku měli Rulandské šedé jen jako výběr z bobulí. Svoji oblíbenou odrůdu bych si po výletě na kole raději vychutnal v méně sladkém provedení.
Znovín má na Znojemsku chytrý marketing a docela bohatý web včetně online objednávek. V Brně si lze objednaná vína vyzvednout v prodejně v Židenicích nebo si je nechat při větším odběru dovézt zdarma až domů. Měl bych to konečně vyzkoušet, když už se chystám nechat si poslat kartón až z La Castellina.
Otázka pro dnešní den:Kde kupujete nejčastěji víno?
...Čti dál...
Tak si prý říkají čeští cacheři. Lidé, co hrají geocaching. Pořád nerozumíte? Kteří podle zeměpisných souřadnic a krátkého popisu hledají cache, keš, skrýš. Stejnojmenný globální web eviduje na 450 tisíc skrýší a každý týden skoro 50 tisíc kačerů ohlásí přes 300 tisíc úspěšných lovů. Stačí zadat na odkazovaném webu adresu nebo souřadnice vašeho bydliště, chaty nebo oblíbeného místa a budete se divit, jak blízko je máte.
Co nás kačery k takovému bizarnímu počínání vede? Sám jsem si ještě úplně neodpověděl. Asi touha hledat a nacházet. Zpestřit si výlet - zvlášť pokud máte ve správném věku děti. Zvědavost, co je ve skrýši k výměně. Někdy jsou to jen figurky, jindy může jít o speciální putovní minci (geocoin), která by se měla dostat přes další skrýše co nejdříve dál, třeba na druhou stranu zeměkoule. Také sounáležitost s ostatními kačery a možnost vzájemné interakce.
Skrýše obvykle bývají v zajímavých přírodních lokalitách, např. poblíž výhledů, pamětihodností, cyklistických stezek. Často je součástí jejich popisu (a někdy i jejich obsahu - jako odměna) podrobnější informace o historii a kontextu místa, kam jste se vydali. Má to svoji logiku, tvůrci skrýše by měli oblast velmi dobře znát. A kačer se tak může dostat na místa nebo se dozvědět věci, které by v turistických průvodcích nenašel.
Kromě GPS zařízení (jednodušší lze pořídít asi od 1000 Kč) se hodí i nějaká geocaching aplikace. S navigací do auta nebo na kolo moc nepochodíte. Doslova. Spousta skrýší je mimo cesty na méně přístupných místech. Popis každé skrýše vždy obsahuje její velikost, stupeň přístupnosti terénu a stupeň obtížnosti hledání (někdy je třeba finální souřadnice odvodit podle indicií na místě).
Zatím zkouším BeeLineGPS v kombinaci s tištěnými popisy skrýší z netu a ručním zadáváním souřadnic. To je dost otrava, takže asi zaplatím $30 ročně (nebo $3 měsíčně) za možnost stáhnout si z webu GPX soubory se souřadnicemi a popisem vybraných skrýší pro oblast, kam se člověk chystá.
Máme za sebou první tři úspěšné lovy, z toho dvě bez GPS lokalizace (mému iPAQu došla šťáva). Z toho je vidět, že lehčí skrýše jde najít i bez znalosti přesných souřadnic, pokud máte dostatečný popis a podrobnou mapu oblasti. V příštích dnech se budu 150 km na severozápad pokoušet o další a časem snad dojde i na založení nějaké té vlastní skrýše. Hlavně, aby ji nenašli mudlové.
Výzva pro dnešní den:Uvítám tip od kačerů na nějakou výjimečně vydařenou či oblíbenou skrýš.
...Čti dál...
Zatímco u nás na Moravě se GPS vykládá takto, ostatní svět používá přízemnější Global Positioning System. Technologie a služby okolo lokalizace polohy jsou dnes velký business a budou čím dál větší. Za chvíli bude majiteli určovat jeho polohu každý mobilní telefon a fotofandové budou chtít přiřadit jednoduše souřadnice každé své fotce.
Také proto EU utrácí miliardy eur za vlastní satelitní systém Galileo, který ji má zajistit nezávislost na amerických družicích, které spravuje Ministerstvo obrany. Americkou vládu to stojí podle wikipedie 750 mil. dolarů ročně, zatímco my civilisté můžeme systém s nepřesností pár metrů používat ve veřejném zájmu zdarma.
Po několikaměsíčním rozhoupávání se jsem si konečně pořídil 65 gramů lehkou krabičku. Na cesty autem, na kolo a pro zábavu. Do svého iPAQu jsem si na testování nainstaloval navigační aplikaci iGO s mapou Evropy. Můžu si vybrat jazyk a mužský nebo ženský hlas. Tak jsem se seznámil s Marií.
Mluví příjemně zvučně, vyslovuje pomalu a zřetelně, ale občas se mi její rady nezdají. Při první navigační jízdě na Znojemsko jsem ji asi rozzlobil. Zahnul jsem jí. Tedy jinam, než mi radila - podle směru na dopravní značce. Večer se urazila a nechtěla se mnou nějakou dobu vůbec komunikovat. Pokud se nepolepší, budu muset přepnout na Honzu nebo si vybrat Slovenku Andreu nebo Angličanku Philippu. Případně vyměnit aplikaci.
Výzva pro dnešní den:Máte-li někdo zkušenosti s GPS navigační aplikací pro PDA, rád si přečtu. Díky.
...Čti dál...
Jak jsem tu již naznačil, filmové orgie jsem se letos ve Varech snažil držet na uzdě. Předčasně jsem opustil bojiště u Srdce (Coers) a asi v polovině Fay Grim. Skoro do konce jsem vydržel na Hotel Very Welcome (doporučuji zvláště těm, kteří chtějí odjet léčit si splín meditací do asijských exotických letovisek) a na Chechtákovi (Smiley Face, přiléhavější překlad by byl Smažka).
Zvláštní zmínku musím věnovat Hostelu II a Denní hlídce. Nikdo by mě na ně v běžné distribuci nedostal, ale jít na půlnoční film do plného Velkého sálu je prostě na festivalu zážitek, i kdyby dávali dokument o závodu šneků. Denní hlídku jsme vzdali celá skupinka po pár minutách. Říkali jsme si, že to asi vyžaduje znalost Noční hlídky a nebo jsme měli už dlouhý den. Béčkový horor o třech Američankách na Slovensku s bestiálním vůdcem gangu v obsazení Milana Kňažka jsem shlédl až do konce, ale hlavu jsem si mohl při odchodu ukroutit. Na tohle že dal Tarantino peníze?
Zajímavými filmy byly Na počátku jsme si rovni (Born Equal) a Drama po mexicku, které člověk možná více ocení, až se mu rozleží v hlavě. Na úvod festivalu mě nabudil svižný a vtipný Delirious (jistě se objeví brzy v distribuci) ze světa showbusinessu a paparazziů. Můžeme se tomu smát, dokud se sami nebo někdo z našich blízkých nedostane do záře reflektorů.
Na konec si nechávám to nejlepší. Kim Ki-Duk točí 1-2 filmy každý rok, ale nijak jim to neubírá na kvalitě. Nejnovější Dech má tradiční rytmus - moc se nemluví, tři hlavní postavy doplňuje jen pár vedlejších, silný příběh, uvěřitelné herecké výkony. Mnohé záběry upoutají samy o sobě, mohly by z nich být působivé fotografie.
K italskému Saturn v opozici je těžké cokoli napsat. Nevšední příběh o všedních dnech pravidelně se scházející skupiny čtyřicátníků, kterým smrt jednoho z nich strhne "léty zatuhlé masky" a vrátí je k podstatě toho, čím pro sebe jsou.
Nestihl jsem Pravidla lži, prý výbornou ruskou Euforii, až ve druhé půlce festivalu dávali Interview. Tak snad jindy.
...Čti dál...
Jaké to je, když se vrátíme z cest? Nostalgie po vůni dálek, lízání ran, chuť se ještě jednou podívat na některá z míst, chvála našeho chleba. Hledání rytmu, kterého se budeme zase těžce zbavovat.
Na psaní nějak nezbývá vůle, tak aspoň fotodokumentace na Flickru. Dolomity, Siena, Volterra, San Gimignano, sienská Kréta, Montalcino, Montepulciano, Chianti a přes 3000 km na tachometru. Buon giorno, aperto, trattoria, arista, contorni, birra alla spina, vino rosso della casa, gelato, cafe americano, conto, uscita.
Citát pro dnešní den:Jižně od Sieny se rozkládá řídce obydlená oblast se světlými jílovitými úbočími, na nichž se pasou ovce, rostou cypřiše a občas se vyskytne monumentální statek. Tato poklidná krajina byla srdcem oblasti středověkých klášterů v Toskánsku.
/Itálie, turistický průvodce/
...Čti dál...
My pořád něco děláme, pořád se někam řítíme, máme dojem, že svou činností a svým působením se dostaneme z bodu A do bodu B - a tam bude blaženost. Než jí dosáhneme, musíme prostě udělat to a to a to a nemáme čas se zastavit, posadit se, popovídat si, vydržet sami se sebou a přemýšlet. Proč dělám tohle, proč preferuji tamto. Neudělám si čas na svá proč. Myslím, že potřebujeme vnitřní pohodu a spolehnutí na druhé. Tím se nám uvolní tenze...
Říká Dana Němcová v odpovědi na otázku, co je největší překážkou, abychom byli šťastni. Prý je to na to psychologický termín - agování.
Ještěže tu nějaké tajemství je a že žádné opravdové nelze odhalit. Jenom ta malá. /Václav Cílek/
Citáty pro dnešní den:Další posezení s Janem Burianem
...Čti dál...
Také jste to četli? Třeba tady nebo tady. Pravda je mnohem prostější, sprostější jsou novináři. Evropský program Media podporující filmovou tvorbu v zemích EU spolufinancoval i několik propagačních spotů sestříhaných z filmů, které získaly grant. Vybrána byla témata Radost, Smutek a Láska (ta má celkem dvě verze).
V Bruselu bývám čím dál alergičtější na prázdné fráze v eurospeaku, kterými úředníci Evropské komise někdy informují o výstupech projektů, u nás mě zase vytáčejí zbytečné střelby pod pás na cokoli s EU nálepkou. V tomto případě asi někdo zapomněl, že marketing potřebují i státní kulturní instituce nebo díla spolufinancovaná z veřejných peněz.
To, že výsledky propagace většinou za moc nestojí, je druhá věc. Tohle je ale právě ten opačný případ. EU se může hrdě chlubit tím, že přispěla na filmy jako Amélie z Montmarteru nebo Goodbye Lenin. Kdyby si erotiky lační školáci stahovali z YouTube místo jiných právě tento klip (o čemž silně pochybuji), myslím, že by mravokárci mohli být úplně klidní.
Tak, teď snad už konečně nebude eros téma na posledním místě. To bylo vážně zavádějící.
Citát pro dnešní den:Podrobné vysvětlení najdete v blogu Tomáše Baldýnského.
...Čti dál...
Průměr denní dávky se mi podařilo stlačit na dva a čtvrt kusu denně, což odpovídá šesti celým a pěti neúplným projekcím. Důsledněji jsem totiž začal odcházet z kraje, poloviny i ne dlouho před koncem filmu, pokud se zdálo, že lepší už to nebude.
Když k tomu přidám dvě divadelní představení Husy na provázku (povedená novinka Shakespyré a recitál 200 malých cigaretek) ve stanu, dva prodloužené obědy s archivní Frankovkou 1999 (věřím, že tohle si najde toho správného čtenáře ;) v Charlestonu, jeden čaj o ČTvrté, několik výstav (nemám nic proti nahým tělům, ale pokud jde o Ferlinghettiho, zůstanu raději u jeho poezie) a pár fotoseancí (první reportážní momentky již vystaveny), nedalo se za čtyři dny stihnout o moc víc.
Pravidlem posledních dvou let se stalo dát si jednu snídani (pokud se tomu tedy dá vzhledem k pokročilé hodině ještě tak říkat) v hotelu Richmond spojenou s návštěvou Galerie umění. Číšník, kterého si pamatuji již z loňska (to je asi karlovarský fenomén - známí, které rádi potkáte jednou za rok, aniž by znali oni vás) je jako vystřižený ze starých dobrých časů, jež jsme nezažili. Má zvučný hlas Oldřicha Nového a při placení kartou vás oslovuje jménem. Pokud ho ještě nikdo z věhlasných režisérů neobsadil, měli by jednou vystrčit nos z celebritního Puppu.
Pro filmové labužníky musí být alespoň malou náhražkou živého zážitku pročíst si festivalový deník Tomáše Baldýnského. A pro ty, kteří neznají festivalové znělky nebo těžce nesou konec každý rok jiných a hraných verzí, doporučuji nostalgicky zavzpomínat např. v archivu neoficiálního webu Festivary nebo na webu oficiálním.
Co ještě dodat? Všiml jsem si, že Marek Eben kouří už dopoledne při práci doutník, začal jsem si tedy dávat k ranní kávě kapku ginu. Že to nesouvisí s výběrem filmů? Uvidíte příště...
Citát pro dnešní den:Tak je to ve Varech se vším - když tam jste, tak jste tím zcela pohlceni a automaticky najedete na to příšerné tempo festivalu ve snaze stihnout co nejvíc projekcí a akcí. Když jste doma, tak vám přijde trochu nepochopitelné, že někde v tom Rusy obleženém západočeském městě probíhá jakýsi festival, kde nějací divní lidé chodí na jakési divné filmy a média se z toho můžou zbláznit. /z blogu Ireny Hejdové/
...Čti dál...
- Jak vypadá praktický nácvik negativního myšlení?
- Musíš začít den tak, že se podíváš do zrcadla a zeptáš se sám sebe "Co je na mně doprdele tak dobrý?" Pokud je tvou odpovědí dlouhý seznam skvělých vlastností, neprošel jsi testem.
- Mnohé dnešní "nezávislé" filmy jsou jednoduše komerční. Nemůžou situaci zachránit čím dál hojnější undergroundoví amatéři?
- Nevím, ... digitální video znamená bohužel smrt herecké práci - jejich tváře prostě na videu nejsou vidět. Autorům také zpravidla chybí distribuční kanál, takže film vystaví na internetu. Koukáte na něj v maličkým okýnku, vyřizujete si přitom email a zároveň hrajete nějakou podělanou hru. Neumím si představit nic smutnějšího.
První dva filmy v letošních Varech byly více než dobré, stejně jako první oběd v Charlestonu. Mělo by se mi tu zase líbit.
Citáty pro dnešní den:Režiséři Bard Breien (autor zatím divácky nejúspěšnějšího filmu Kurz negativního myšlení) a Tom DiCillo (stál u počátků americké nezávislé scény).
...Čti dál...
V některých týdnech jsem si tak často hrál s fotkami, že ani nezbyl čas, resp. nebylo co, psát. S koupí zrcadlovky jsem se navíc stal velkým fanouškem Flickru. Vyhovuje mi jednoduchost jeho rozhraní a chytře vymyšlené socioware funkce. Také si říkám, že nemusím spoléhat ve všem na Google a mít - jak říkají Angličané - nějaká vajíčka v jiném košíku. Za roční poplatek $25 jsem si pořídil profi účet, abych mohl využívat kolekce a více než tři sety plus pár drobných výhod.
Svědkova homepage se za necelý rok přehoupla přes 1500 zobrazení, což je sice v porovnání s pravými flickristy nicotné, ale pro mě každopádně pádným důvodem poděkovat vám všem, kteří se tam občas chodíte podívat a zvyšovat mi rating.
Často se bavím tím, jak Flickr u každé fotky počítá parametr zajímavosti (interestingness) - kombinací počtu zobrazení, počtu komentářů, počtu uživatelů, kteří si ji označí jako oblíbenou, a její aktuálnosti. Je zřejmé, že nejde jen o četnost výše uvedených aktivit, ale také o to, kým jsou generovány. Podrobnosti nejsou známy, ale myslím, že svoji roli hraje i zajímavost jejich nositelů, tj. zda jsou registrovanými uživateli Flickru a jak zajímavé jsou jejich fotky.
Pokud se podle zmíněných parametrů spočítá zajímavost jednotlivých fotek, jistě jde spočítat celková zajímavost jejich autora. K ní mohou přispívat i jiné věci, např. kolikrát si daného autora uložili ostatní uživatelé do kontaktů, do kolika uzavřených skupin je pozván apod. (opět by šlo spočítat zajímavost celých skupin podle zajímavosti členů a dávat jim tak různou váhu).
Podobné hodnocení (např. na SMEblogu nazývané karma) mi ostatně schází na Bloggerovi. Čtenáři zatím nemohou články hodnotit a vytvářet tak pro autora jinou zpětnou vazbu než je pouhá návštěvnost. Nad články by podobně mohla fungovat karma i pro autora a např. u komentářů by se dalo rozlišovat, které mohou podléhat méně přísné moderaci.
Foto pro dnešní den:Zatímco v počtu zobrazení stále vede rozpadlý vrak u kapverdského ostrova, v zajímavosti je na čele kupodivu má úplně první použitelná fotka z DSLR. Kdo uhádne čeho?
...Čti dál...
Přátelství je pro muže nepostradatelné, aby mu správně fungovala paměť. Vzpomínat na svou minulost, nést ji vždycky s sebou, může být nezbytnou podmínkou zachování, jak se tak říká, integrity svého já. Aby se vlastní já nescvrklo, aby si člověk uchoval svůj obsah, vzpomínky musejí být zalévány jako květiny v květináčích, a zalévání vyžaduje pravidelný kontakt se svědky minulosti, to znamená s přáteli. Jsou naším zrcadlem; naší pamětí; nežádá se od nich nic, jen aby čas od času vyleštili zrcadlo, aby se v něm člověk mohl na sebe dívat.
Jak se rodí přátelství? Zajisté jako spojenectví proti nepřízni, spojenectví, bez něhož by muž byl bezmocný vůči svým nepřátelům. Možná už neexistuje životní potřeba takového spojenectví. ... Přátelství už nelze prokázat nějakým hrdinským činem. Už se nenaskýtá příležitost vyhledat vašeho zraněného přítele na bitevním poli nebo tasit šavli na jeho obranu proti banditům. Procházíme svými životy bez velkých nebezpečí, ale také bez přátelství.
Citáty pro dnešní den:Totožnost (Milan Kundera)
...Čti dál...
Koupil jsem si první DVD. Tedy ne, že bych dříve jen pálil. Jsem kinofil, dívat se na filmy doma a při zastaveném obrazu si dojít pro tyčinky není jaksi můj šálek.
Vlastně jsem jej původně koupil jako dárek do Londýna s tím, že ještě doma zkontroluji, zda to bude pro mé přátele stravitelné a budu mít odvahu to poslat. Měl jsem. A další den jsem si šel koupit druhé pro sebe. Když mělo být nějaké DVD mé první, tohle je optimální volba.
Kromě záznamu jejího koncertu s newyorskými Bang On A Can All-Stars v pražské Akropoli obsahuje TV nahrávky z doby, kdy byla rockovou ďáblicí s Dunajem, ze zpívání s dětmi v kostele, ze zkoušení ve svém domku v Lelekovicích a dokonce i ukázku první filmové role cikánečky v Hanákových Růžových snech.
Iva Bittová - Ženská mnoha tváří a talentu. Nedávno jsem ji viděl v Tajnostech Alice Nellis. Končilo to před půlnocí a v kině nás bylo méně než deset. Takový malý jiný film, pro ty na okraji.
Citát pro dnešní den:Před dveřmi opráším sníh z vlasů
sníh z paží, z rukávů, sníh z řas
za dveřmi nechávám
svůj promrzlý stín
když dovnitř vklouzávám,
srdce roztávat cítím /Iva Bittová, V černém/
...Čti dál...
Malý update v Životech těch druhých. Roman Staněk a Pavel Kohout začali po delší přestávce opět blogovat. A pochybuji, že by právě oni nevěděli, co s volným časem.
U Romana Staňka tak mají čtenáři zase možnost nahlížet do myšlenek (a také do pěkných fotek) českého IT podnikatele světové třídy. Toho, který vrací slovu podnikatel svůj pravý význam. Na svoje předchozí české blogy Geeklandia a Ostrovan navazuje, v angličtině psaným, Push-Button Thinking.
Na webu ekonoma Pavla Kohouta je opět možné číst jeho analytické postřehy, z nichž některé píše pro Hospodářské nebo Lidové noviny. Doporučeno všem, kteří chtějí lépe chápat politické hry s omezenými zdroji a učit se z příkladů minulosti.
Slovo pro dnešní den:Entrepreneurship
...Čti dál...
Když jsem publikoval předchozí post, byl to na tři dny přesně rok, co jsem si začal se Svědkem. Byl zároveň stým v pořadí, to tedy vychází průměrně asi na dva zápisky týdně. Co mi to dalo a vzalo? Čas na rekapitulaci ztrát a nálezů.
1. V hlavním smyslu autoterapie splnil blog svůj účel. Získal jsem určitý odstup od minulosti, snad i určité zvnitřnění a zklidnění. Psaní je sebekultivující, pojmenování událostí okolo nás je pomůže lépe pochopit, utřídit si myšlenky. Chtěl jsem si také zkusit psát jinak a o něčem jiném, než jsem byl zvyklý.
2. Blogerský svět je relativně malý, aspoň v českých končinách. Počty komentářů často klamou, pocházejí většinou od těch samých spřízněných duší, co si samy píšou blog. Z čehož vyplývá, že kdo komentuje aspoň pod svou přezdívkou, jeho blog si brzy najdou. A najdou si jej i neblogující, u kterých jste to nečekali.
3. Ti nejzajímavější blogeři (a jejich podíl přirozeně dosahuje řádu promile) jsou výjimečně inteligentní a lze je bez nadsázky považovat za elitu. Na druhé straně drtivá většina z nich pracuje v IT odvětví nebo v IT profesích, což - suše řečeno - do značné míry zužuje sociální pestrost blogerské komunity a odděluje ji od běžné populace (a to má svá plus i mínus).
4. Osobně jsem se setkal zatím se dvěma oblíbenými blogery a obě setkání - ačkoli každé jinak - byla velmi příjemná (není asi náhodou, že ani jeden z nich není typickým představitelem IT světa). U další(ho) z oblíbených jsem zjistil, že se vlastně pracovně známe už léta, a obě identity se tak spojily.
5. I když se to možná bojíme přiznat, blogování vytváří závislost. Po čase začne autor cítit určité závazky - k těm, co ho čtou (zvlášť, je-li to reciproční vztah), i k sobě a dostavují se skoro až výčitky svědomí, když delší dobu nepublikuje. To by měl vzít v úvahu každý, kdo s blogováním koketuje a má špetku odpovědnosti.
6. Osahal jsem si většinu funkcí Google Bloggera a to se mi bude určitě hodit. Pořád si pohrávám s myšlenkou psát v angličtině. Za prvé bych se v ní více pocvičil a za druhé by to byla cesta k širšímu publiku (což ovšem stále nevím, zda chci).
Na začátku jsem si řekl, že zkusím rok a pak uvidíme. Pár dní jsem teď váhal, zda a případně jak psát dál. Teď vím, že ještě nějakou dobu bude Svědek pokračovat, bude to však jiné.
Citáty pro dnešní den:Je to běžnější než tušíš - tahle rozporná potřeba být sám, ale mít při tom společnost - odloučit se od lidí, ale nebýt úplně zapomenut - chtít být na opuštěném ostrově, ale tak, aby se někomu dalo něco zakřičet na jiný opuštěný ostrov. Je to takové mnišské směřování, hledáme klášter.
Ty prostě chceš svědka, člověka, který ví. Archiváře své existence.
Svědek se může objevit, když to budeš nejméně čekat. ... Učitel se objeví v okamžiku, kdy je žák připravený. Jenže svědka nenajdeš jen proto, že ho potřebuješ, Přece si sám uvědomuješ, že nutně půjde o vztah aspoň trochu vzájemný. Musíš být tudíž připravený na to, že svědkem budeš i ty.
/Třetí přání, Robert Fulghum/
...Čti dál...
Od seminářů a konferencí organizovaných ministerstvy nelze čekat vzrušující podívanou. Dnešní akce v Praze nebyla výjimkou.
- Jsem dalek toho slibovat, že budu mluvit krátce. To ředitelé neumějí.
Ale umějí, aspoň většinou. Možná jen ředitelé ministerských odborů s tím mají potíže.
- Děkuji za příspěvek panu profesorovi, to byla sevřená formulace.
Inu, sevřených formulací zaznělo hodně. Aby bylo jasno - v sále sedělo plno chytrých lidí, z nichž většina mluvila k věci. Problémem bylo, že sevřenost scházela programu jaksi v celku. A tak jsme hodně přetékali, přes hodinu.
Přehlídka ztraceného času. Tak nazýval pravidelné porady na VŠ můj kolega. Dnes mě vytrhnul z rozjímání ještě poetičtější výraz, který jsem si hned poznačil - neproniknutelný šmodrchanec. Týkal se diskuse k dílčímu problému, ale přiléhavě charakterizoval celou akci.
Byla doba, kdy jsem jezdíval autem do Prahy skoro ob týden. Teď jsem jel naopak po delší době. Na cestě zpět se mi do přehrávače připletla do jiného obalu omylem vložená kazeta s Čp.8 Jaroslava Ježka. Dojmy už mají pro mě jinou barvu než kdysi, ale pořád jsou silné. Ta naléhavost, opravdovost, srdce na dlani jsou odzbrojující.
Citát pro dnešní den:Jak svět se kolem otáčí
Tak se mnou život točí
A nemůžu se přiblížit
Vždyť víš, že to není možný
Vždyť víš, že to není možný
/Jaroslav Ježek, Malé přání/
...Čti dál...
V době, kdy české soudy vzdaly možnost obvinit agenta Minaříka za teroristický útok na Svobodnou Evropu, čekal Vladimír Mlynář a s ním nemálo dalších přes tři měsíce na zdůvodnění absurdního rozsudku, který málokdo pochopil a kterým ho soudkyně Slepičková (zatím nepravomocně) odsoudila k pěti a půl rokům nepodmíněně. Obhájce Tomáš Sokol dnes podal odvolání.
Ironie osudu tomu chtěla, že se moje tři osobní setkání s VM moc nepovedla. Poprvé jsem s ním měl možnost osobně mluvit při náhodném setkání ve foyer hotelu Voroněž o přestávce jedné invexové konference. Byl tenkrát čerstvým ministrem a hlásila se k němu jistě spousta rádoby sympatizantů s naléhavou představou, co by se mělo. Nechtělo se mi proto přidávat ke smečce jako další z chytrých rádců.
Podruhé jsme spolu seděli v diskusním panelu jedné pražské konference a protože otázky z publika vázly, uposlechl jsem pobídky moderátora k aktivitě a zeptal se pana ministra, zda můžeme čekat v souvislosti s informatizací státní správy snížení počtu zaměstnaných úředníků, jak to v té době ohlásil jeho britský protějšek. Z jeho reakce jsem překvapeně pochopil, že to bere jako příliš útočný dotaz, a bránit se ho z publika ujal jeden z nejzasloužilejších manažerů českých IT firem. Asi měl pocit, že když na ministra informatiky budeme hodní, oplatí to podporou infoprůmyslu.
Potřetí jsem měl v plánu VM přivítat a pozvat k úvodnímu slovu na konferenci naší firmy. Bohužel jsem to ráno řešil zdravotní potíže takového rázu, že mě musela zastoupit kolegyně. Nevím, zda to bral jako nezdvořilost nebo dokonce už známku nevraživosti.
Kdybych se s Vladimírem Mlynářem ještě setkal, řekl bych mu, že byl pro mě jedním z mála politiků posledních let, kterých si mám proč vážit. Žili bychom v divném státě, kdybych ho kvůli tomu musel navštívit na Pankráci.
Citát pro dnešní den:Napadený rozsudek byl vyhlášen 24.1.2007 a doručen 7.5.2007, tedy po více než třech měsících. Přitom lze předpokládat, že na rozdíl od účastníků trestního řízení již minimálně v hrubé kontuře musel mít soud představu o tom, k jakému závěru dospěje a z jakých důvodů. Výzvou, doručenou 17 dní po doručení rozsudku, ukládá klientovi, resp. jeho obhájci, aby do pěti dnů odůvodnil odvolání proti zmíněnému rozsudku. /Z textu odvolání/
...Čti dál...
Na pátém nástupišti brněnského nádraží stojí do 3. června dva vagóny Leica Gallery Praha. Po kolejích přijela výstava fotek Wima a Donaty Wendersových z filmů Million Dollar Hotel a Buena Vista Social Club. Možná si někdo vzpomenete na další Wendersův film - Paříž, Texas. Jeden z těch nenápadných, na které se však nezapomíná.
Temperamentní hudba a fotky z Kuby mi ve vlaku také připomněly The Lost City - evropskou premiéru Andyho Garcii z loňských Varů. Čekal jsem, že vzbudí v distribuci větší ohlas, ale bohužel zapadl. Přitom by hudební film s tak silným příběhem, ve kterém český divák jistě objeví podobnosti nikoli náhodné s naší nedávnou historií, mohl ve střední Evropě zaujmout. Zvlášt ty, kteří nosí Che Guevaru na tričku.
Výstava ve vlaku je mimochodem výborný nápad. Dveře jsou tentokrát otevřené a přehrazené perforovanou deskou, což dohromady s klimatizací dává šanci k důstojné prohlídce i v parném létě. Zavilí fotofandové si navíc můžou u vchodu prolistovat knížky, které se běžně v obchodech nevyskytují. Nehledě na mobilitu takové výstavy je starý vagón stylovým místem pro tichou návštěvu starých časů.
Příští rok můžete viset ve vagónech také vy. Tedy vaše dílo. Do projektu LGP nazvaného Každý z nás je umělec může kdokoli poslat svoje fotky k tématům Moje rodina, V jakých artefaktech žiji a Moje město. Uzávěrka je v půlce prosince.
Verše pro dnešní den:Now you hurt somewhere
They won’t find a bruise
You’ve been learning to walk
In those dancin’ shoes
/Bono, Dancin' Shoes, hudba k filmu/
...Čti dál...
Už nejsme děti. Zvykli jsme si časem na smrt jako zásah vyšší moci, jako na připomínku toho, že naše možnosti rozhodovat o životě mají svoje hranice. Máme za sebou smrt babiček a dědečků, někteří z nás i jednoho nebo obou rodičů. Ale říkáme si, že ještě nejsme sakra ve věku, kdy odcházejí vrstevníci.
Ještě hůře se přijímal fakt, když umírá blízký kamarád, kterého nepostihl úraz ani dlouhodobá nemoc, který žil tak nějak obyčejně a přece po svém jako my všichni. Možná i my nosíme v mozku roznětku, kterou odpálí přistání letadla nebo jen kýchnutí, a raději o ní nechceme ani vědět.
Já vím, síly dobra jsou omezené, i andělé zmohou jen drobné laskavosti. Ale stejně je mi líto, že už jsme nestihli ten domluvený "italský" večer s Montepulcianem a fotkami z Benátek, Toskánska a Říma. Tys vždycky Itálii miloval, já ji vzal na milost až letos. Vždyť scházely jen čtyři dny.
Neubráním se kaleidoskopu vzpomínek, ty mizero. Na naši první studentskou programovací zakázku, silvestry v Rudici, na všechny ty noční diskuse, které nikam nevedly, na večerní squashe, pře o chuti vín, správný timing striptýzu a zeleň na náměstí Svobody. S kým budu chodit na golf, až mi nohy odmítnou běhat?
Tak ať Ti tam aspoň nalévají dobré pití a občas přidají i doutníček. Budeš mi chybět, Romane.
Bez veršů a citátu pro dnešní den.
...Čti dál...
Má první zkušenost s brněnskou muzejní nocí je veskrze pozitivní. Byla přátelským pohlavkem, jak málo znám město, kde žiju.
Moc jsme toho nestihli, ale to na dobrém pocitu z celého večera nic nezměnilo. Nevyšel čas např. na loučemi osvětlenou cestu ke Špilberku a na malbu podle fotografií za zvuků human beat boxu v kavárně vedle HaDivadla. Po dlouhých letech jsem však zavítal do Mahenovy knihovny a v první galerii jeho atria měl možnost zblízka zažít Voskovcovy písničky ve stylových šatech s čelenkami a boa.
V Paláci Šlechtičen vidět výstavu o designu 60. let s frontovými výkřiky typu "Jéé, tohle jsme přece měli doma" a s kouskem slibného koncertu na nádvoří. Poprvé se dozvědět o Muzeu romské kultury na Bratislavské. Kdo by řekl, že se dá jít o půlnoci do brněnského Bronxu a že se nám tam bude u praskajícího ohně tak líbit.
Večer jsme stylově zakončili koktejly v Aloha baru s nočním folklórem. To když zlatá mládež přiměla pokřikem "Hej mistře basů, pojďte, zaplatíme" kolemjdoucího basistu s houslistou a okrojovanou děvčicou k pouliční produkci teskných moravských hitů. Vzhledem k tomu, co ten večer už asi vypili, nehráli, pravda, nejjistěji. Zvlášť mistr basů byl rád, že se má o co opřít. Přesto nás to rozezpívalo všechny a muzejní noc tak byla na Kozí důstojně zakončena ještě před tím, než rozespalí zvědavci z otevřených oken možná zavolali městskou policii.
Foto a záhada pro dnešní den:odkud a proč se bere voda na střeše atria Mahenovy knihovny
...Čti dál...
Okraj, periferie. Obvykle to má negativní nádech něčeho nezajímavého nebo dokonce špinavého, pololegálního, co je mimo hlavní pozornost, hlavní proud zájmu.
Mám už delší dobu rozečtenou knihu The Long Tail, která se zabývá ekonomickou teorii o tom, že v době Internetu, personalizace a zanedbatelných nákladů na skladování a distribuci digitálního zboží se vyplatí uspokojovat i zákazníky se sebeobskurnějším vkusem, jejichž agregovaná poptávka je již významná. Někdy může zaměření na tyto skupiny zákazníků a produktů, např. menšinových žánrů u prodeje CD/DVD (v grafu poptávky se nacházejí až úplně na konci křivky, která mírně a dlouho klesá k nule, proto ten dlouhý ocas) být úspěšnější strategií než uspokojování masové poptávky hlavního proudu, kde je největší konkurence.
Aplikovat tuto teorii na zboží a zákazníky, které nejde obsloužit elektronicky, by bylo cestou k podnikatelskému krachu. U osobně poskytovaných služeb, např. konzultantů, pak holým nesmyslem. Záleží však, jaký zájem sledujeme. Zda pouze ekonomické parametry nebo uspokojení z lidí, se kterými se chceme stýkat.
Nejen spotřební elektronika (vemte si kapesní počítače nebo oblíbené mobily bez foťáku a barevného displeje), ale i média a v nich prezentovaná kultura se čím dál více zaměřují na masového konzumenta. Ti jiní, na okraji, je tolik nezajímají. Spíše čím dál tím méně, přičemž hranice "okraje" se rozšiřují s tím, jak masmédii všemožně propagovaný hlavní proud roste na křivce do výše.
A tak pro sebe nejzajímavější věci nacházím nejčastěji na okraji. Ať už jde o čtení v blogosféře, filmy na festivalech, lidi v malých komunitách. I já se tak stávám člověkem úzkých menšin, jsem zatlačován na periferii. A nakonec proč ne, když mě nabídka hlavních proudů přestává bavit i být užitečná. Stojí to možná více úsilí najít si to svoje, ale odměnou jsou zážitky s lidmi, které bych jinak těžko našel. A toho si začínám vážit nejvíce.
Myšlenky pro dnešní den:Mohl by to být i název pro tento blog. Neškodné poznámky na okraji.
Normální, rovný a dlouhý ocas je vůči anomáliím neúplně dominantní. To jsem nepochopil, ale zní to hezky.
...Čti dál...
Lidské předtuchy nejsou než pracovní nekázeň andělů. Nesmíme si myslet, že můžeme věci měnit. Drobné laskavosti, to je naše maximum. Síly dobra jsou omezené.
Pokud ještě rozumíte tomu, jak jste kdysi mohli někoho milovat, jste pořád zamilovaní. Vyhaslá láska je vždycky k neuvěření.
Bůh není, že ne? Samozřejmě, že ano. Záleží pouze na tom, jaké mu dáme jméno. Jaké mu dáváš ty? Laskavost. Ne láska?
Užij si každý všední den. Štěstí je čas.
O nás všech, jejichž čas je dávno vyměřen, ale přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně. Stojí na přebalu a já se potichu rozhlížím, abych nepřeslechl šustot křídel. Věděl bych, kam je teď poslat.
Citáty pro dnešní den:Andělé všedního dne, Michal Viewegh
...Čti dál...
Do čtvrtého a posledním dílu o Římě už jen pár tipů a střípků, které se zatím nevešly...
Piazza del Popolo
Obrovské a dokonale symetrické náměstí s egyptským obeliskem a čtyřmi kašnami uprostřed má dost prostoru pro odpočívající, předvádějící i procházející. Na jeho východní straně se zvedá pahorek Pincio s romantickým výhledem. Tady nahoře začíná komplex parků a zahrad Villa Borghese, o tom už byla řeč. 
Z jižní strany náměstí lze dojít ke Španělským schodům nebo po obchodním bulváru Via del Corso k náměstí Piazza Navona (pro někoho nejhezčí místo Říma, nám zůstala bohužel pod lešením skryta Fontána čtyř řek) a k Pantheonu (geniálně jednoduchá stavba s jediným oknem, pardon dírou, ve vrcholu kupole). To už je historické centrum města s největší koncentrací turistů a s nejatraktivnějšími restauracemi.
Gianicolo aneb Janikul
Nepatří mezi sedm historických pahorků, ale vede přes něj příjemná procházka mezi Vatikánem a Trastevere - kolem parků a majáku s pěkným výhledem na panorama města. Pomník Giuseppe Garibaldiho připomíná zdejší bitvu mezi jeho oddíly a Francouzy. O kus dál má hrob i zajímavou sochu jeho manželka Anita - cválající na koni, v jedné ruce dítě, ve druhé pistoli.
Ulice čtyř fontán
Nakonec už jen maličkost. Na křižovatce s Via del Quirinale je ve výklenku každé rohové budovy fontána s pololežícím bohem nebo bohyní. Jeden z nich patří San Carlo alle Quattro Fontane - malému nenápadnému kostelu s nádhernou oválnou kopulí. S trochou štěstí tam můžete postát v tichu úplně sami.
Co jsme neviděli a zbylo na příště?
Například Andělský hrad zevnitř, tržiště Campo de Fiori, Via Appia Antica, EUR (futuristická čtvrť zbudovaná Mussolinim pro neuskutečněnou světovou výstavu) a mnoho dalšího, na co si teď nevzpomínám nebo o čem nevím. Nechám si však poradit.
Fotky pro dnešní den:kupole kostelů sv. Anežky na Piazza Navona a San Carlo, oba od Borrominiho.
...Čti dál...
Druhý fotokurs IDIF, který jsem si dnes dopřál, mi zase ukázal, jak užitečnou školou jsou diskuse nad vlastními a cizími chybami a inspirace jinými místy, zkušenostmi a přístupy. Nemluvě o tom, že je příjemné občas potkat nové lidi z úplně jiného mikrosvěta, než na jaký jsme zvyklí. Pět čerstvých portrétů dávám na Flickr a k předchozím tipům na fotoweby a fotogalerie sem přidávám tři zajímavosti.
Zlatý řez
patří k základům fotografické kompozice. Někteří si na něj vzpomínají ze školy nebo o něm četli třeba v Da Vinciho kódu. Diplomka Ivety Nagyové vám jej osvětlí z hlediska matematiky, biologie, umění i mystiky.
Brněnská hvězdárna
má jednoduchou doménu a bohatý web. Najdete tam také každou minutu obnovovaný pohled na Brno, kompletní panorama a nevšední fotky z kupole hvězdárny.
Abeceda
je jedním z kreativních fotografických cvičení pro nás začátečníky. O co jde? Úkolem je jednoduše nafotit písmena abecedy. Tedy najít je v liniích, tvarech a věcech kolem nás. Docela mě to láká. Prozatím sem dávám tipy na tři pěkné kompletní sady - Bitovodův fotoarchiv, Štěpán Obdržálek a Hynek Bakstein.
Fotka pro dnešní den:Modelka Helena z portrétního kursu IDIF. To povedené je její zásluha, chyby jsou moje.
...Čti dál...
Do třetího pokračování vybírám naopak tři místa, která jsou v průvodcích na předních stránkách a opomněl by je jen málokdo. Budete se u nich tlačit s mnoha dalšími turisty, ale prostě nejde odjet z Říma a nevidět je. Ne kvůli tomu, abyste mohli dělat ramena na svoje známé, ale protože jsou to opravdu výjimečná architektonická díla a zažít je na vlastní oči patří k základnímu vzdělání.
1. Náměstí svatého Petra 
ve Vatikánu je skutečně impozantní. Pokud se postavíte na vyznačené středy elipsy, můžete si ověřit, že Berniniho sloupy jsou v zákrytu a jeví se, jako by stály jen v jedné řadě. Vystát několikahodinovou frontu na Sixtínskou kapli a na pohled ze střechy chrámu svatého Petra se nám nechtělo, aspoň je důvod se vrátit. Prostory Vatikánu mimo náměstí a muzea jsou neveřejné, dá se jen předem objednat organizovaná návštěva s průvodcem. Doporučuji projít se náměstím i za tmy.
2. Koloseum
Příliš profláklé? Moc lidí? Ano, přesto stojí za návštěvu. Unikátní architektonický počin své doby. Systém chodeb prý umožňoval usazení diváků během 10 minut. Svou kapacitou 50-60 tisíc by měl dodnes inspirovat architekty sportovních stadionů. Přes značnou zchátralost lze vidět zbytky podzemních prostor, kudy se pohybovali soutěžící a kde se skladovaly kulisy a všechno to gladiátorské nádobíčko. Přesun těžkých zvířat a dalších rekvizit na kladkách z podzemí na plochu je demonstrován na vystavených modelech.
3. Fontana di Trevi
Zde se točila kultovní koupací scéna z Felliniho Sladkého života. Obrovské barokní fontáně dominuje bůh moří Oceanus, který se projíždí na lastuře tažené dvěma mořskými koňmi. Dílo Nicola Salviho jako by vyrůstá ze sousedícího renesančního paláce, tak umně navazují skalnaté útesy na zdivo. Pozor, za světla i tmy obležené davem lidí a neodbytných prodavačů hraček.
Fotky pro dnešní den:jsou patrné z textu
...Čti dál...
Slíbený výběr míst začneme na třech místech, která byla pro mě nejpůsobivější. Jistě najdete proslulejší turistické destinace, ale tady se možná nebudete tolik mačkat. No, přijde na to...
1. Trastevere
Jednoznačně nejfotogeničtějším místem byla stará čtvrť za Tiberou (v překladu Zátibeří). Uchovala si tradiční ráz a zakládá si na své jinakosti. Původně řemeslnickou komunitu postupně vytlačují cizinci a bohatí Římané, stále tu však najdete úzké uličky s tajemnými dvory, zaprášená zákoutí, mříže a prádlo na šňůře přes ulici.
Její centrum leží na náměstí Santa Maria in Trastevere se stejnojmennou bazilikou (jeden z nejstarších kostelů v Římě) a osmibokou fontánou. Sedě v povzdálí u Chianti Classico jsem si zde poprvé zkoušel, kam dosáhne můj teleobjektiv. Široká nabídka útulných restaurací, vyzkoušejte. Kousek odsud je Tiberský ostrov upravený do podoby lodi.
2. Palatin a Forum Romanum
Začněte tím druhým. Naproti Colosseu, pod úrovní dnešních ulic, začíná archeologický park s neuvěřitelnou koncentrací pozůstatků antických staveb. Centrum společenského a politického života římské říše. Zde zasedal senát a soudy, tady se konala veřejná shromáždění a stavěly oblouky a sloupy na počest slavných událostí. Hlavní třída Via Sacra (Posvátné cesta) vás dovede až na druhou stranu ke Kapitolu. Na střešní terase jeho muzeí je kavárna (ceny uvnitř jsou asi o polovinu nižší) a pěkný výhled na římské střechy.
U Titova oblouku, kde začíná Via Sacra, vede i cesta do Farneských zahrad na zeleném vršku Palatin. Zde byl podle legendy založen Řím. Dříve sídlo králů a patricijských rodin, dnes rozsáhlý komplex parků. Můžete odpočívat na lavičkách nebo polehávat na trávě, procházet se a obdivovat pozůstatky paláců nebo stadiónu s tribunou pro císaře. Ve zlaté hodince dají světla a stíny zapomenout na současnost.
3. Villa Borghese
Na severu města, nad náměstím Popolo (ještě o něm bude řeč), začíná u pahorku Pincio největší zelená plocha v centru. Užít si ji v klidu znamená tak půl dne. Projděte se v tichu kolem soch Goetha, Gogola, Puškina nebo malujících studentů a seniorů. Ve velkoryse pojatém komplexu lesíků, parků a zahrad na 80 hektarech najdete letohrádky, fontány, jezírko s želvami, loďkami a ostrůvkem a přilehlé zoo, resp. biopark. Milovníci umění ať si rezervují další hodiny na unikátní sbírky sochařských a malířských děl v Galleria Borghese a v dalších dvou muzeích.
Fotky pro dnešní den:zeď v Trastevere, Forum Romanum, střechy Říma z kavárenské terasy Kapitolu, neznámá v červenorůžovém.
...Čti dál...
S odstupem dvou týdnů se konečně dostávám ke střípkům ze čtyřdenního pobytu ve věčném městě, kde jsem v plném nasazení křtil nový Canon. Přivezl jsem fotek plnou kartu, většina je samozřejmě k nepoužití. Z těch zbylých je část už k nahlédnutí na Flickru.
Při rezervaci ubytování jsme podcenili, že mnozí velikonoční návštěvníci Vatikánu přijíždějí o týden dřív. V Římě navíc začíná high season už v březnu, takže nejen že možností je málo, ale v udavaném rozsahu cen je třeba počítat spíše s horní hranicí. Řím není levné město. Hotel poblíž centra těžko nabídne cenu pod €100. S B&B uspějete za 80 (při troše štěstí za to pořídíte i apartmá), dále od centra cca od €60, v méně exponovaných termínech a při včasné rezervaci asi ještě méně.
Mějte přitom na paměti, že snídaně je na obvyklé poměry skromná (džem, máslo, tvrdší toastový chléb, káva, džus) a pojem "blízko centra" bývá relativní (doporučuji ověřit přes Google Earth). Nepodceňte při výběru pokoje, že ulice v centru jsou hlučné i v noci. Je-li tedy šance si vybrat, volte okna do dvora (pokud ovšem nehodláte fotit právě pouliční život).
V Římě se mají objevovat nejen památky. Bylo by hříchem nevyzkoušet italskou kuchyni a pochopitelně vína. Vino de la casa (domácí) je také výborné, za karafu přitom dáte jen okolo €5. Lahvované víno začíná v restauracích asi na €10. Pozor, v některých podnicích je spropitné již započítáno v účtu.
Lístek na metro/bus/tramvaj stojí €1, celodenní €4. V neděli jsou některé vstupy do muzejí zdarma, na Via Appia Antica a okolo Colossea v tu dobu nejezdí auta (do 17h).
Příště o místech, kam vedly cesty...
Foto pro dnešní den:Římský legionář
...Čti dál...
aKB se v příloze posledního Inside pustil do odvážného kousku, který se mu více než povedl. Výsledky ankety na téma, co mají čtenáři jeho měsíčníku právě rozečteno a které jsou jejich tři životní nej, doplnil o vlastní stovku pečlivě vybraných knih, které by vzdělaný člověk měl znát. Škoda, že se k tomu dostanou jen předplatitelé. 12000 Kč za rok je už dost na to, abyste si jej objednali kvůli jedné příloze, a jen to jedno číslo, byť za tisícovku, v trafice nekoupíte.
Těšil jsem se, až to vyjde, abych zjistil, jaké knihy jsem při výběru pominul, a abych se nechal inspirovat těmi, na jejichž výběr dám. Poctivě připravených více než 20 stran předčilo moje očekávání. Co si sem tedy poznačím, abych si co nejdříve pořídil?
V té pestré stovce lze najít věci notoricky známé (třebas se ně stále necítíte), ale i takové, u nichž si připadáte jako blbec, že jste o ně ještě nezavadil. V mém případě jsou to George Orwell: Uvnitř velryby a Douglas Coupland: Generace X. Do kategorie zábavy jsou zařazeny Robert Harris: Vaterland a Robert Henlein: Hvězdná pěchota, patřil by sem i tip OB na Devět měst Thorntona Wildera.
Klasická ruská literatura byla tou nejpříjemnější částí školních hodin ruštiny. A nejen proto, že Puškin se probíral na začátku, který se obvykle pamatuje nejlépe. Na druhé straně naše generace přirozeně inklinovala spíše k anglosaskému světu a tak můžu být u ruské klasiky po právu nazván ignorantem. Chtěl bych si někdy najít čas aspoň na Dostojevského Zločin a trest a především na Bulgakova Mistra a Markétku.
Další pomyslnou kategorií jsou knihy, o kterých jste už někdy se zájmem slyšeli/četli, ale prostě se ještě nepřehouply přes tu hranici "jdu na to". Inspirativní i pro moji práci jsou rozhodně Malcolm Gladwell: Bod zlomu, James Surowiecki: The Wisdom of Crowds a S. Levitt, S. Dubner: Freakonomics. Ty další dvě jsou o minulosti a budoucnosti lidstva, resp. genetice, což dost souvisí s oborem, do kterého jsem si před třemi lety troufnul trochu fušovat, ale o kterém vím stále děsivě málo. Jared Diamond: Třetí šimpanz a Matt Ridley: Genom.
Na závěr pak nostalgická vzpomínka. Byl jsem zvědav, která knížka mě v seznamu překvapí ve smyslu, že jsem na ni při výběru těch tří nej skoro zapomněl, a přitom jak moc si ji cení i jiní. Svět podle Garpa Johna Irvinga jsem četl ve svých 16-17 letech, takže předpokládám, že mi uniklo mnohé, ale přesto si dobře vzpomínám, jaký význam pro mě vedle Updikova Králíka tenkrát měla. Možná je čas zkusit ji znovu.
Mimochodem co máte právě rozečteno a které tři knihy byly pro vás těmi, na které se nedá zapomenout?
Citát pro dnešní den:Medvídek Pú - moje nejoblíbenější dětská kniha, Když jsem ji dostal, tak jsem ji četl furt dokola a moje děti požadovaly alespoň jednou týdně Kolčavici a Kolasici. /Eduard Kučera/
...Čti dál...
A ještě pár odkazů na oblíbené fotografie a jejich autory, které stojí za to vidět. Tady dvojnásobně uvítám komentáře s vašimi vlastními tipy. Kdo je váš oblíbený fotograf?
Yann Arthus-Bertrand
Nedá se říct, že by krajinky byly mým nejoblíbenějším fotožánrem, přesto na prvním místě bez váhání jmenuji tohoto Francouze, který fotí - zemi. Lítá přitom dost vysoko a ukazuje nám obrazy, které bychom si měli chránit. Už jsem o nich psal zde.
Jan Šibík
Reportáže z politických a sociálních konfliktů si nejčastěji vybírá jeden z našich nejznámějších fotografů, který se prosadil i v zahraničí. Jeho fotky zdobí stránky Reflexu nebo nedávno publikované knihy Má americká krása a Návrat do Jeruzaléma.
Jiří Kolbaba
Brněnský fotograf a cestovatel fotí přirozeně hlavně přírodu. Pobesedovat nad fotkami např. z Antarktidy, Aljašky nebo Bali s ním můžete často v Zemanově kavárně.
Jan Šroubek
Berounský fotograf má rád Beatles, dobré víno a slušné lidi. Ještě bližší jsou mi jeho fotky.
U&I Magazine
Fotky mých oblíbených amatérů na Flickru si můžete najít přes odkaz v levém sloupci. Pro rozsáhlou komunitu uživatelů Flickru příležitostně vychází i tištěný magazín U&I (ty a já), který svépomocí vydává a do kterého píše a vybírá fotky Taku Kumabe z Ontaria.
DeviantArt
Další příklad toho, co dokáže komunita spřízněných umělců. Podívejte se sami, kdo stojí za tímto webem (odkaz úplně dole About us).
Foto pro dnešní den:pochází z webu DeviantArt, autor x-horizon
...Čti dál...
