Animatrix v biplexu Art

Máte rádi kreslené filmy? Co si takhle dát před spaním kreslený Matrix? Ve středu 26.3. od 21.30 ještě můžete stihnout třetí DVD projekci v Malém sále brněnského kina Art. K vlastní spokojenosti jsem vyzkoušel čtvrtou řadu. Když si sednete tam, nikdo vám nebude při sledování Trinity dýchat na záda.

Animatrix tvoří devět epizod, z nichž čtyři vznikly podle scénáře bratrů Wachowských. S každou z nich si pohrály - v jiném žánru a jinou vizuální technikou - špičkové japonské a americké týmy. Některé přímo navazují na pasáže z hrané (no, však si rozumíme) trilogie.



Citát pro dnešní den:

Od března ... se z kina Art stává nefalšovaný multiplex, tedy vlastně biplex. ... I na nějaký ten zákuseček ke kávičce ve foyer jistě zbude chvíle a naproti přes ulici máme drogerii a sámošku. To už je skutečně jako v Olympii, ne? Parkování na chodníku před kinem za pouhých 500 Kč na celý večer a pokud to ukecáte, platíte dokonce jen 300 za tu nezbytnou demontáž uzávěru.

...Čti dál...

Dobrou chuť

Také si užíváte boom foodblogů? Čtu je stále raději. Cuketka s Matesolou, Jižním svahem a GurmetKlubem začali pořádat gastronomické swingers party a lačnící čtenáře masakrují detailní fotodokumentací. Pan Sklenička zase láká na tekuté hrozno z Francie, Rakous i Moravy a z Brna se ještě přidala ostrá ChilliJulie. Dnes se také svezu na chuťové vlně.

Před dvěma týdny jsem byl pracovně na skok v Toledu (pár fotek z večerní mikro-tour) a asi jako odškodné za nezáživný pracovní program mi byl dopřán výjimečný gastro zážitek. S mou chuťovou pamětí těžko tvrdit, zda to bylo nejlepší menu, které jsem zatím jedl, každopádně však mělo k němu blízko.

Konalo se v restauraci Bodega (nic honosného, jen útulné místo s původním nábytkem a prvotřídní kuchyní) a naši suitu obsluhoval také jeden Čech. Dříve prý působil v pražské Les Moules a do Španělska odešel za svou láskou.

Foťák zůstal v šatně a tak se musíte spokojit jen s naskenovaným meníčkem. Mezi chody mě doprovázelo plnokrevné Tempranillo a mým favoritem byl asi hned ten první předkrm.

Dobrou chuť, pokud právě večeříte :)

Dodatek k meníčku z 22.3. Grouper (první hlavní chod) není podle slovníku jen účastník skupinového sexu, ale také kanic - ryba žijící v západoindických a australských vodách. Byla výborná.
...Čti dál...

Přísliby štěstí

To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce.

Zase tu cituji Talking to myself. Jeden z mála v mém blogrollu, kdo v tomto čase o sobě dává častěji vědět. A píše zatraceně přesně. Právě jsem dočetl Houellebecqovy Elementární částice a jako by to odtud vypadlo. Ale vždyť by měl být podle všeho ještě mladý a plný síly i odhodlání. Jak může mít ve svém věku takové pocity?

Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc.

Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně.

Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.

Chlape, měl bys více psát, nejen na blog. Řežeš chirurgickými tahy a hluboko v očích musíš mít celou věčnost.

Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k někomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou to naleznu.

Citát pro dnešní den:

Nestojím o to zbavit se svých depresí. Je to jediný stav, kdy mám použitelné nápady. /Petr Koubský/

...Čti dál...