31. prosince 2009

Tři přání, dvě fotky a jedna rada pro dvacet deset

Příští rok nás nečeká žádná selanka a tak ať máme u sebe pořád něco sladkého. Nemyslím tím inzulín, honey. (Pokud nevidíte animaci, klikněte na obrázek)





Na hrubý pytel hrubá záplata. Než přijde čtvtý operátor, naučme se smysluplně komunikovat s tím svým a přejme mu, aby pochopil, že 3G neznamená přetížení jeho sítě. (Rád bych někomu přiznal autorství, tipoval bych Matesolu, ale už nevím, kde jsem na obrázek narazil, přihlaste se)




Buďme trpěliví, nejen před přechodem pro chodce. Jinak si na nás dovolí kdejaký náfuka.




Když jsem vybíral letošní obrázek pro PF, váhal jsem mezi těmito. Nešlo jen o fotku, ale také o to, co k ní napsat. Jenže k peříčku mě napadaly samé erotické konotace a ten výjev vpravo mi zase připomínal příští volby. Tak nevím.


...



Teď ta rada pro nás starší (viděno u Víno-klubu) - "raději s Parkinsonem víno vyžbrndat než na něj s Alzheimerem zapomenout". Tak si/se cinkněte a běžte už vod toho webu, vidím vás.

...Čti dál...

Vůně nafty a benzínu od Phila Marlowa

Už jsem delší dobu nenašel na webu autora, jehož texty bych sjížděl měsíce zpátky a pořád neměl dost. A to v tématu, které zase až tak nevyhledávám. Na webu Auto.cz, kde bych to ani nečekal, a kde jsem se už párkrát nacházel, až teď trefil moji pozornost blog GTI.

Nemůžu si to nechat jen pro sebe a tak ať už jste fandové do motorů, sváteční jezdci nebo zatím jen latentně toužící po nějakém miláčkovi silnic, ponořte se do vyprávění ve stylu Raymonda Chandlera a nechte se poučit od profesionála, jak si jít pro nové auto, nebo vy starší se rozvzpomeňte, jak se to dělávalo za dob embéček a žigulíků.

Na dřeň praktické rady jak správně seřídit sedadlo a jak načerpat u pumpy myslím oceníme všichni. Pokročilejší matadoři se můžou pustit do ještě náročnějších kousků - cesta po D1 a předjíždění v kopci.

Citát pro dnešní den:

Můžeš také ale vejít do dějin prodejny tím, že přejedeš technika a koupíš si s sebou i jedno křídlo vstupních dveří.

...Čti dál...

30. prosince 2009

140 znaků je málo aneb Svědek je zpátky

Kdyby jeden bit. Ani 140 znaků mi už nestačí. Mr. Twitter jistě nebyl jediným důvodem mé odmlky, ale s přítelem Facebookem na tom mají slušný podíl. Uvědomil jsem si, že jej používám spíš jako záznamník jednodušších myšlenek, pocitů a citátů, které je škoda nechat zapadnout. Obdivuji přitom mistry tohoto žánru a s gustem doporučuji své oblíbené @matesola, @maxxan, @cermak, @petrkou nebo @zadnadama.

Tihle mají asi nejvíc kousků mezi mými označenými favority. BTW nástroj na podrobnou statistiku tohoto typu jsem ještě nenašel, ale obrácený přehled umí Favstar. Pokud vás tedy zajímá, kdo si uložil jaké vaše twity mezi svoje oblíbené, vyzkoušejte.

Facebook mi k srdci stále moc nepřirostl. Připadá mi spíš jako marketingové kolbiště, na němž se časem díky Pages může rozvinout slušný B2C a C2C byznys. Jaké mám přátele, takový mám Facebook, chcete asi říct. Jenže na rozdíl od Twitteru nejsou na FB spojení asymetrická. A co když přátelé, kterým jsem spojení navrhl sám, moc nepíšou, zatímco nutkavá potřeba updatovat svůj status některých z těch, jejichž návrh na spojení jsem přijal, mi dvakrát radost nedělá?

Častější pobyt v jeho prostředí mi dokonce přestal dělat psychicky dobře. Cítím to nejvíc, když k němu sedám po delší době v terénu erelka. Jo, občas tam objevím zajímavý tip, ale ty (většinou jen rádoby) vtipné a (skoro vždy) povrchní banality tolik bijí do očí, že si říkám, proč raději nejdu dorazit některou z rozečtených knížek. No jo, NIČ (neidentifikovatelná internetová činnost) a prokrastinace, však víme.

A tak se vracím sem, už mi to scházelo. A nevadí mi, že to bude jen pro pár lidí, pokud sem tedy ještě vůbec někdo chodí. Žádné literární klenoty, jen to, co se do 140 znaků prostě nevejde. Odpovědi na otázky, které nebyly položeny. Pár odstínů mezi černou a bílou, které přebývají.

...Čti dál...

Dentazník

Začal to Arthur Dent a s odvahou i poctivostí sobě vlastní pak zdvihl jeho rukavici aKB. Přidalo se pár dalších - v komentářích nebo na vlastním blogu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem nenašel dostatek důvodů si Dentazník vyplnit.

Pro to udělat si o někom obrázek mi prostě nepřijdou tyhle otázky nějak zásadní. V podstatě jen dvě věci u mě vyvolávají nějaké emoce - Klaus (jako intelektuál nabízející své názory silou břitkých argumentů ANO, jako vysoký politik relativizující morálku a prosazující názory silou své moci stokrát NE) a Gaza (za vlády Fatahu jsem mohl mít různá ALE, s Hamasem nevidím žádné).

Nejzajímavější je asi ta otázka poslední. KOSMOPOLITA, protože zapšklého národovectví vidím u nás až příliš.

Jediný bit nestačí. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.

Přesně. Hlavně kvůli tomuhle to sem vlastně dávám. Dávno rozepsaný text, který zůstal zapomenut na lokále. Alles muss raus, jak mi píše Amazon.

...Čti dál...

28. prosince 2009

Nostalgie po dětské chuti

Volný trh a zvýšená konkurence by měly vést k široké nabídce a k pocitu vítězství zákazníka. O to víc v případě prodeje potravin, kde mají mít podle Porterovy teorie konkurenčních sil zákazníci velkou vyjednávací sílu. V českých podmínkách však politici dovolili velkoobchodním řetězcům zdecimovat maloobchody natolik, že jejich vyjednávací síla jim umožňuje diktovat si podmínky, za kterých jsou vůbec ochotni vystavit zboží ve svých regálech nebo jen zanést prodejní položku do katalogu.

V některých řetězcích samooblsuh pak vůbec nejde koupit určitý typ slaných pochutin, v jiných zase určité čokolády nebo sýry. Jeden aby si budoval na Google mapy obchodů, kde dostane svůj oblíbený chleba. Do teď doma teskníme po krpolském Carrefouru s nabídkou baget a sýrů, který nahradilo šedivější Tesco. Ale o tom jsem dnes nechtěl.

Poslední dobou přemýšlím, jaký vývoj prodělaly sladkosti mého dětství. Jak se změnil název, velikost nebo obal. Například Ledové kaštany (mám pocit, že jsou sladší než dřív, což nevím, zda je dobře), Kofila (tady rozhodně plus za atraktivnější obal), Míla nebo máčené oplatky (bývaly jen světlé, tmavé mi sednou víc).

Vzpomínám si však i na další dětské pochutiny, které zmizely. Například Pařížský dezert za 2 Kčs. Čokoládové tyčinky Artemis (chuťově podobné pozdější Margot) se prodávaly v červeném (kokos a oříšky?) nebo modrém (kokos a karamel?) obalu. A nebo úzký dlouhý kvádr tyčinky Havana ve stříbrném obalu (za korunu nebo dvě) - oplatek s osvěžující citronovou náplní máčený v čokoládě.

Vzpomínáte si? Chutnaly vám?

...Čti dál...

2. srpna 2009

Svíce dohořívají

Je to chvíle, kdy se něco děje nejen v lesní houštině, nýbrž i v temnotě lidských srdcí. Protože noc mají i lidská srdce se svými vášněmi, které jsou stejně divoké jako lovecké pudy běsnící v srdci jelena nebo vlka. V lidské noci se skrývají sen, touha, ješitnost, sobectví, chtíč, závist a pomsta stejně jako v poušti orientální noci puma, sup a šakal. A existují chvíle, kdy v lidském srdci není už noc a ještě není den, kdy ze zatuchlých skrýší duše vylezou šelmy, kdy se nám v srdci pohne vznět a v našich rukou se přetvoří v pohyb, který jsme nadarmo vychovávali a ochočovali po celé roky, někdy velice dlouho...

Marně přemýšlím, jak chce tuto útlou novelu Sándora Maraie Forman zfilmovat. Mám před očima vyprávění Salieriho z Amadea, ale stejně mi fantazie nestačí na výběr akčních retrospektiv tak, aby z toho vyšel celovečerní film a na diváka se přenesla síla a složité předivo souvislostí vyvěrající z textu.

Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí a nebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka.

Otázka pro dnešní den:

Koho z těch dvou starců vlastně měl hrát Sean Connery? Víc by se mi hodil na Konrada, ale jeho postava v knize skoro nic neříká.

...Čti dál...

9. července 2009

Sin Nombre

Vítězem první půlky letošních Varů je u mě jednoznačně americký film Caryho Fukunagy. Je neuvěřitelné, že je to teprve jeho debut, protože kamera, střih, hudba i výkony herců (některé prý angažoval přímo z ulice) působí naprosto profesionálně. Nemluvě o silném a gradujícím příběhu na motivy skutečných událostí. Taková je rail-movie o cestě na střeše vlaku za vidinou lepšího života ve Státech.



Režisér (je synem Japonce a Švédky) si po projekci v Puppu ponechal na hlavě svůj slamák a bylo vidět, že by si diskusi nejraději řídil sám a bez tlumočnice. Festivalový rozhovor s ním si můžete stáhnout z oficiálního webu, mě víc zaujala jeho zpověď na Redfordově festivalu v Sundance, kde vyhrál hlavní cenu.

Kdybyste chtěli vysvětlit název filmu, tak Sin nombre se píše na hroby těm, kteří svou cestu ukončili v okolí hranice bez dokladů a beze jména.

...Čti dál...

8. července 2009

Co letos uvařili v Karlových

Restaurace Zámecký vrch změnila majitele. V jídelním lístku přibyla ruština a ceny výrazně zúžené nabídky vín se zvedly na dvojnásobek. Nezkušená obsluha u opuštěných stolů ztratila šarm minulých let a vypadá to, že toto skvělé místo - jen pár desítek metrů stoupání od kolonády - zůstane jen nostalgickou vzpomínkou.

Jako by to předznamenalo letošní ročník festivalu. Ještě, že v Charlestonu vaří pořád skvěle a Industry card ponechává stále o něco málo větší šanci dostat lístky na filmy, o jejichž rezervaci se rozhoduje první sekundy ráno po sedmé předchozího dne.

Veřejní nepřátelé (Public enemies) je efektně natočená retro gangsterka podle skutečného příběhu s rychlým střihem a kamerou, která nenechá vydechnout. Jen marně přemýšlím, čím by mohla prorazit hranice svého žánru. Tedy kromě síly pohledu Johnnyho Deppa, kterou má pro své nejvěrnější. Jedna z recenzí to shrnula za mě - nenašel jsem dost důvodů fandit ani prchajícímu zločinci ani pronásledujícímu strážci zákona. S blížící se půlnocí jsem v podstatě čekal na poslední výstřel, abych si mohl jít lehnout.

Německou soutěžní komedii Whisky s vodkou uvedl Macháček odkazem na německý humor, který je mnohdy tak delikátní, že ho ani nepoznáme. Na rozdíl od podobných zkušeností to byl svěží film z vděčného filmového prostředí, při nemž se dalo s chutí zasmát. Ale že by zanechal hlubší stopy nebo snad měl šanci vyhrát nějakou cenu, to snad ne.

Ruští Páskové jsou sympatickým pokusem o muzikál ve stylu Šakalích let z prostředí stalinské Moskvy. Pokud však pro někoho byla Šakalí léta příliš zjednodušující a dobu idealizující, nevím, co by říkal tady. Že by to nejhorší, co můžou napáchat nůžky v rukách zapálených komsomolců provádějících razie na jazzových večírcích zlaté mládeže (která si mimochodem užívá za peníze establishmentu), byly jen ustřižené kravaty, vlasy a punčochy?

Byl by to docela dobrý film, nebýt té závěrečné scény ve stylu "pojďme si, punkeři, rockeři a vůbec všichni undergrounďáci, společně zatančit na bulvár, teď už se můžeme bez obav bavit s požehnáním strýčka Putina". Z toho trčí kalkul všeobjímající návštěvnosti a flirt s režimem, které do žánrového filmu nepatří.

Snad to nepůsobí moc přísně a škarohlídský. Netvrdím, že veškeré filmové dění bylo letos zklamáním. O tom lepším se chystám ztratit pár slov příště. Mimochodem v Richmondu mají pořád ten bezkonkurenční štrůdl se zmrzlinou a pan vrchní stále zůstává filmovým hrdinou, když se vás s úsměvem Oldřicha Nového zeptá, jak jste byli spokojeni, a tasí.

Citát pro dnešní den:

Zkusíte cca 5 filmů, ktere CHCETE. Získáte lístky na jeden. Vemete na dva další, co NECHCETE. Jdete čekat před sál na ty, co jste původně chtěli. /@adamkopp na Twitteru/
A z každých tří, které uvidíte, se vám jeden líbí víc, jeden míň a z jednoho odejdete.

...Čti dál...

23. června 2009

Wrong

Přes sklo auta jsem pozoroval provazce vody spojující nebe se zemí a nebyl si vůbec jistý, zda se nacházím na správném místě ve správný čas. Na Pasienkoch bylo mokro a zima. Poprchávání se střídalo s pořádným lijákem a začínalo se stmívat.




Poprvé se nám na gymplu představili Martin Gore a Dave Gahan deskou (takové velké cédéčko, které se rychlostí 44 otáčelo pod hrotem zvukovky) Some great reward. Je neuvěřitelné, že ještě pořád je tak snadné se s Blasphemous Rumours, Lie to me nebo Master and Servant k té době vrátit.

Byla to včera černá mše? Ani ne, spíš takový sociologický experiment, kolik lidí pokročilého věku vydrží dobrovolně stát v dešti a radostně mávat rukama nad hlavou. Přestože se možná narodili do ne úplně správného světa. Jenže je jediný, který máme.

...Čti dál...

3. května 2009

Paint it black

To je myslím ta správná muzička pro tyhle barevné dny.



Playing For Change | Song Around The World "Stand By Me" from Concord Music Group on Vimeo.



Reminded/found via Arthur Dent a ChilliJulie

...Čti dál...

17. dubna 2009

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.


Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.


Citát pro dnešní den:

Jan Skácel

...Čti dál...

14. února 2009

World Press Photo 2008

Prestižní fotoreportážní cena World Press Photo připadla za loňský rok černobílému snímku s ozbrojeným policistou procházejícím opuštěný byt poté, co jeho obyvatelé neunesli břemeno hypotéky. Ekonomická krize asi předurčila nevyslovené zadání pro porotu. Ostatně i předchozí léta vítězily fotky z velkých dějinných událostí, často zobrazující utrpení z válečných konfliktů nebo přírodních katastrof, 52. ročník není výjimkou. Mě zaujaly trochu jiné kousky.

Ze sportovní kategorie vybírám dva z čínské olympiády. Grimasa na tváři skokana do vody připomíná, že v této zemi je stále dost lidí, kteří jsou vystaveni mnohem většímu tlaku, než kterému bude čelit náš protagonista u vodní hladiny. Víc se mi však líbí fotka vlevo. Kompozičně i barevně čistý detail charakterizuje v působivé zkratce sportovní disciplínu a možná se i ptá, zda má takhle vypadat olympijský sport. Ta kapka krve povyšuje fotku z velmi dobré na výjimečnou. U mě by měla stříbro.

S nahým kolumbijským bezdomovcem od sportovní reportáže k sociálnímu dokumentu. Od detailu k celku, od vodních hrátek k hygienické očistě. Tady se tolik na umělecký dojem nehledí a místo bodů se strhávají jen šaty.

Na indickém týdnu módy vznikla tahle výtvarně úžasná momentka, která vyhrála v kategorii umění a zábava. Dávám bronz.

Reportážní fotkou roku jsou pro mě tihle Obamovi. Každý si může ve snímku najít spoustu významů a vyložit si sám, co pro něj znamenají odrazy ve skle a v zrcadle, noviny na stole, výrazy tváří, jejich vzájemnost atd. Nepřehlédněte také ten nápis na skle.

...Čti dál...

10. února 2009

AppStore needs more

"Jak seš spokojenej s iPhonem?" ptají se známí a já po pravdě odpovídám, že sem tam ještě narazím na další úskalí (zvlášť pokud jste synchronizovali dva různé iPhony na jednom počítači nebo jeden iPhone s více iTunes instalacemi), přesto klady stále převažují a nelituju, že jsem si ho pořídil. Na 3G verzi jsem povýšil se záměrem, že si ho nenechám brejknout a budu moci využívat garantované aplikace z AppStore.

Tady neskrývám obrovské zklamání. Nečekal jsem první týdny zázraky, ale po necelých pěti měsících provozu mi nabídka přijde neskutečně chudá a způsob navigace a rozhraní vlastního obchodu prachmizerné. Nemůžu uvěřit, že v něm pořád není náhrada za dvě nejodfláknutější aplikace, které tam má Apple od začátku - pro psaní a správu SMS (ta mně vadí hodně) a pro focení (to vem čert, ale že jim to není trapné). Proč tam nejsou, byť za vyšší cenu, třeba aplikace SMSD, Snapture nebo Swirly MMS, které existovaly už pro první verzi telefonu?

Co tedy z iStore využívám? Geocaching (za 8 eur, ale je to plnohodnotná nativní aplikace s nabídkou nejbližších skrýší, pokud by vám nevadilo zadávat ručně souřadnice, navigující aplikace jsou i zdarma) a RSS Pro (stála jen pár centů a kdybych nechtěl importovat zdroje z Google Reader, stačila by bezplatná verze), zdarma pak Twinkle na twitterování z terénu a Evernote. Dnes jsem si stáhnul ICQ, iTranslate pro slovníkový překlad, iTalk pro hlasový záznamník, BlogWriterLite pro cestovní zápisky na Svědka a Stars pro noční oblohu. Blbosti, které jsem vyzkoušel a hned smazal, neuvádím.

Co dalšího z iStore používáte a doporučíte? Třeba právě na překlad nebo ty tři věci výše. /Zde děkovná vsuvka Matesolovi za jeho tipy z dřevních dob/. A nebo se na iStore vykašlat a nechat si iPhone brejknout?

Citát pro dnešní den:

Are there any plans to make Snapture available in the AppStore? At this time, Apple has not yet opened up the necessary camera frameworks to port Snapture to SDK. However, we plan on making Snapture available on Apple's app store when the camera frameworks are opened up.

...Čti dál...

8. února 2009

Mačkátko, šipkovník a kochadlo

Už nevím, kdy jsem s tím začal, ale už léta u nás doma k přepínání televizních programů nepoužívám ovladač, nýbrž mačkátko. Asi proto, že nemám pocit, že bych tím dokázal televizi ovládat. Náš driver je totiž dost rozbitý a tak to hlavní, na co je třeba si při používání dávat pozor, je pořádně ho zmáčknout.

Při cestování v cizích končinách, když si nejsme jisti správnou cestou, zase vyhlížíme šipkovník. Nebo vy tomu říkáte sloup s ukazateli směru? Takový umí pouze nasměrovat, kdežto šipkovník jako artefakt místní kultury upoutá i způsobem svého osázení, materiálem a barvami. Neroste na každém rohu a odmění jen ty, kteří jej toužebně vyhlížejí.

A ještě jedno z cizí zahrádky. Na portugalských ostrovech jsme si s jednou českou dvojicí vyměňovali tipy na nejkrásnější mirradouro, což by šlo přeložit asi jako vyhlídka. Nám přišel přiléhavější jejich výraz kochadlo, neboť na těchto místech výsostného nadhledu opravdu patří se spíše v tichu kochat než něco konkrétního vyhlížet.

A jaké novotvary zdomácněly ve vaší puse?

...Čti dál...

Farmář, který včas seje (Robson Castro)

Každá fotka je semínko a ty nerostou na skále. Připrav se - tak jako farmář připravuje půdu. Ne příliš brzo a ne příliš pozdě. Čtyřicetiletý Brazilec Robson Castro fotí na digitál od října 2005. Na jeho fotkách si všimnete dokonale zvládnuté techniky. V tom patří mezi ty nejlepší na Flickru, co znám.


...


A má cit - pro oživující sílu světla, pro života dárnou i beroucí moc přírody, pro prostor vymezený dílem architektury. Nebo pro zachycení pohybu - okolo funící lokomotivy, horkovzdušných balónů nebo lesklého kovu rychlých závodních strojů.


...


Parádní jsou jeho fotky zvířat. Mezi mými favority jich mnoho nenajdete, ale když už u někoho obdivovat šelmy, ptáky u vodní hladiny nebo vynořené oko krokodýla, zastavte se u Robsona Castra.


...

...Čti dál...

19. ledna 2009

Maia

Podle wikipedie starořímská bohyně jara, podle jiných starolatinské jméno bohyně přírody. Jednu máme v Brně a je v ní každopádně útulno, měkko a teplo. Když si v tichosti objednáte ty správné tekutiny, utiší vaše bolesti a brzy zapomenete na potřebu se neustále někam transportovat.

Řeč je o kavárně, na kterou jsem zatím ve všech těch recenzích a tipech foodblogerů nenarazil. Přitom mě už dlouho žádná tak nezaujala. Proč?

Muzika. Zpočátku jsem ji ani nevnímal. Až později jsem v tlumené kulise poznal jazz a náramně si ho užíval. Hudbu prokládalo anglicky mluvené slovo. Ano, tohle nebyla naše stanice, asi internetové rádio.

Prostředí. Ta přední místnost (bohužel kuřácká) s přirozeným světlem, které sem proniká velkými okny z ulice, je mi sympatičtější, v té zadní (nekuřácké) je zase větší soukromí. Připomíná spíš domácí pokoj a úplně vzadu můžete klesnout do měkkého pěkně hluboko. Nábytek působí stylově a neokázale, zaujmou i fotografie na zdech.

Neuvěřitelný rozsah nabídky. Vím, že to může být na úkor kvality, ale to by chtělo posoudit více návštěvami a nebo vašimi ohlasy. Zatím jsem byl spokojen. Takový výběr z káv, čajů, čokolád, vín, lihovin, sladkostí (včetně několika dobou zapomenutých zákusků) i slaností jsem v brněnské kavárně snad ještě neviděl. A poprvé jsem ochutnal Hendrick's gin s příchutí okurky.

Ceny jsou přiměřené, wifi je samozřejmostí. Obsluha byla jednou ochotná a milá (ta nižší se světlejšími vlasy), podruhé trochu pomalá a zamračená (ta vyšší s tmavšími vlasy). To sladké červené srdíčko, do kterého je stylizováno první písmeno názvu, a tu trochu kýčovitou vánoční výzdobu oken, odpouštím.

Kde? Na Jaselské, kousek od Červeného kostela nebo od mnohem proslulejší kavárny Steiner.

Kéž by si čeští kavárníci a restauratéři konečně uvědomili, jakou škodu páchá na plné pecky puštěné rádio, které si vynucuje hlavní pozornost. Kéž by svůj personál, který nemůže být bez moderátorů smějících se vlastním vtipům a bez do kola omílaných odrhovaček, poslali, kam patří.

...Čti dál...

5. ledna 2009

Netlag

Psychosociální problémy vznikající příliš dlouhým pobýváním na vysokorychlostním internetu. Tendence očekávat podobně vysokou rychlost od fyzické reality vedoucí k netrpělivosti, roztěkanosti a neschopnosti se soustředit.

Loni to vyšlo ani ne na jeden zápis Svědka do týdne a letos to nebude lepší. Jednak je tu ten Twitter. Zabiják blogování si pro sebe uzurpoval skoro dvojnásobek zápisků, i když neporovnatelně kratších. Štěky namísto úvah. Kdo má dnes vlastně čas číst a poslouchat příběhy, když oči těkají po novinkách, aby něco neprošvihly?

A pak ty příznaky netlagu. Kdybych si měl do nového roku dát nějaké předsevzetí, tak snad více trpělivosti. Obávám se, že pomalejší internet řešením nebude, tedy více času v odpojení. Méně času na Flickru a více se zrcadlovkou na krku. Méně šířky, více hloubky. Když mě tu uvidíte moc často, zažeňte mě pryč.

A mějte se v tom novém roce beztížně, odpojeni i připojeni. Nejlépe k sobě.

Citát pro dnešní den:

Z magazínu Pátek LN

...Čti dál...