31. prosince 2009

Tři přání, dvě fotky a jedna rada pro dvacet deset

Příští rok nás nečeká žádná selanka a tak ať máme u sebe pořád něco sladkého. Nemyslím tím inzulín, honey. (Pokud nevidíte animaci, klikněte na obrázek)





Na hrubý pytel hrubá záplata. Než přijde čtvtý operátor, naučme se smysluplně komunikovat s tím svým a přejme mu, aby pochopil, že 3G neznamená přetížení jeho sítě. (Rád bych někomu přiznal autorství, tipoval bych Matesolu, ale už nevím, kde jsem na obrázek narazil, přihlaste se)




Buďme trpěliví, nejen před přechodem pro chodce. Jinak si na nás dovolí kdejaký náfuka.




Když jsem vybíral letošní obrázek pro PF, váhal jsem mezi těmito. Nešlo jen o fotku, ale také o to, co k ní napsat. Jenže k peříčku mě napadaly samé erotické konotace a ten výjev vpravo mi zase připomínal příští volby. Tak nevím.


...



Teď ta rada pro nás starší (viděno u Víno-klubu) - "raději s Parkinsonem víno vyžbrndat než na něj s Alzheimerem zapomenout". Tak si/se cinkněte a běžte už vod toho webu, vidím vás.

...Čti dál...

Vůně nafty a benzínu od Phila Marlowa

Už jsem delší dobu nenašel na webu autora, jehož texty bych sjížděl měsíce zpátky a pořád neměl dost. A to v tématu, které zase až tak nevyhledávám. Na webu Auto.cz, kde bych to ani nečekal, a kde jsem se už párkrát nacházel, až teď trefil moji pozornost blog GTI.

Nemůžu si to nechat jen pro sebe a tak ať už jste fandové do motorů, sváteční jezdci nebo zatím jen latentně toužící po nějakém miláčkovi silnic, ponořte se do vyprávění ve stylu Raymonda Chandlera a nechte se poučit od profesionála, jak si jít pro nové auto, nebo vy starší se rozvzpomeňte, jak se to dělávalo za dob embéček a žigulíků.

Na dřeň praktické rady jak správně seřídit sedadlo a jak načerpat u pumpy myslím oceníme všichni. Pokročilejší matadoři se můžou pustit do ještě náročnějších kousků - cesta po D1 a předjíždění v kopci.

Citát pro dnešní den:

Můžeš také ale vejít do dějin prodejny tím, že přejedeš technika a koupíš si s sebou i jedno křídlo vstupních dveří.

...Čti dál...

30. prosince 2009

140 znaků je málo aneb Svědek je zpátky

Kdyby jeden bit. Ani 140 znaků mi už nestačí. Mr. Twitter jistě nebyl jediným důvodem mé odmlky, ale s přítelem Facebookem na tom mají slušný podíl. Uvědomil jsem si, že jej používám spíš jako záznamník jednodušších myšlenek, pocitů a citátů, které je škoda nechat zapadnout. Obdivuji přitom mistry tohoto žánru a s gustem doporučuji své oblíbené @matesola, @maxxan, @cermak, @petrkou nebo @zadnadama.

Tihle mají asi nejvíc kousků mezi mými označenými favority. BTW nástroj na podrobnou statistiku tohoto typu jsem ještě nenašel, ale obrácený přehled umí Favstar. Pokud vás tedy zajímá, kdo si uložil jaké vaše twity mezi svoje oblíbené, vyzkoušejte.

Facebook mi k srdci stále moc nepřirostl. Připadá mi spíš jako marketingové kolbiště, na němž se časem díky Pages může rozvinout slušný B2C a C2C byznys. Jaké mám přátele, takový mám Facebook, chcete asi říct. Jenže na rozdíl od Twitteru nejsou na FB spojení asymetrická. A co když přátelé, kterým jsem spojení navrhl sám, moc nepíšou, zatímco nutkavá potřeba updatovat svůj status některých z těch, jejichž návrh na spojení jsem přijal, mi dvakrát radost nedělá?

Častější pobyt v jeho prostředí mi dokonce přestal dělat psychicky dobře. Cítím to nejvíc, když k němu sedám po delší době v terénu erelka. Jo, občas tam objevím zajímavý tip, ale ty (většinou jen rádoby) vtipné a (skoro vždy) povrchní banality tolik bijí do očí, že si říkám, proč raději nejdu dorazit některou z rozečtených knížek. No jo, NIČ (neidentifikovatelná internetová činnost) a prokrastinace, však víme.

A tak se vracím sem, už mi to scházelo. A nevadí mi, že to bude jen pro pár lidí, pokud sem tedy ještě vůbec někdo chodí. Žádné literární klenoty, jen to, co se do 140 znaků prostě nevejde. Odpovědi na otázky, které nebyly položeny. Pár odstínů mezi černou a bílou, které přebývají.

...Čti dál...

Dentazník

Začal to Arthur Dent a s odvahou i poctivostí sobě vlastní pak zdvihl jeho rukavici aKB. Přidalo se pár dalších - v komentářích nebo na vlastním blogu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem nenašel dostatek důvodů si Dentazník vyplnit.

Pro to udělat si o někom obrázek mi prostě nepřijdou tyhle otázky nějak zásadní. V podstatě jen dvě věci u mě vyvolávají nějaké emoce - Klaus (jako intelektuál nabízející své názory silou břitkých argumentů ANO, jako vysoký politik relativizující morálku a prosazující názory silou své moci stokrát NE) a Gaza (za vlády Fatahu jsem mohl mít různá ALE, s Hamasem nevidím žádné).

Nejzajímavější je asi ta otázka poslední. KOSMOPOLITA, protože zapšklého národovectví vidím u nás až příliš.

Jediný bit nestačí. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.

Přesně. Hlavně kvůli tomuhle to sem vlastně dávám. Dávno rozepsaný text, který zůstal zapomenut na lokále. Alles muss raus, jak mi píše Amazon.

...Čti dál...

28. prosince 2009

Nostalgie po dětské chuti

Volný trh a zvýšená konkurence by měly vést k široké nabídce a k pocitu vítězství zákazníka. O to víc v případě prodeje potravin, kde mají mít podle Porterovy teorie konkurenčních sil zákazníci velkou vyjednávací sílu. V českých podmínkách však politici dovolili velkoobchodním řetězcům zdecimovat maloobchody natolik, že jejich vyjednávací síla jim umožňuje diktovat si podmínky, za kterých jsou vůbec ochotni vystavit zboží ve svých regálech nebo jen zanést prodejní položku do katalogu.

V některých řetězcích samooblsuh pak vůbec nejde koupit určitý typ slaných pochutin, v jiných zase určité čokolády nebo sýry. Jeden aby si budoval na Google mapy obchodů, kde dostane svůj oblíbený chleba. Do teď doma teskníme po krpolském Carrefouru s nabídkou baget a sýrů, který nahradilo šedivější Tesco. Ale o tom jsem dnes nechtěl.

Poslední dobou přemýšlím, jaký vývoj prodělaly sladkosti mého dětství. Jak se změnil název, velikost nebo obal. Například Ledové kaštany (mám pocit, že jsou sladší než dřív, což nevím, zda je dobře), Kofila (tady rozhodně plus za atraktivnější obal), Míla nebo máčené oplatky (bývaly jen světlé, tmavé mi sednou víc).

Vzpomínám si však i na další dětské pochutiny, které zmizely. Například Pařížský dezert za 2 Kčs. Čokoládové tyčinky Artemis (chuťově podobné pozdější Margot) se prodávaly v červeném (kokos a oříšky?) nebo modrém (kokos a karamel?) obalu. A nebo úzký dlouhý kvádr tyčinky Havana ve stříbrném obalu (za korunu nebo dvě) - oplatek s osvěžující citronovou náplní máčený v čokoládě.

Vzpomínáte si? Chutnaly vám?

...Čti dál...