Nepohodlná přání

Chci vás obtěžovat. Nesnáším totiž pocit, že bych musel posílat neškodná, formální blahopřání, přikázaná rutinou kalendáře. Dokonce mi lichotí představa, že mé blahopřání někdo odmítne jako nežádoucí.

Takhle začíná provokativní přání, které byste v laskavé době Vánoc a hlazení po srsti možná nečekali.

Napsal je před lety biskup Antonio Bello a o letošní štedrovečerní půlnoci z něj četl farář nádherného dřevěného kostela Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích. Bylo to poprvé, kdy jsem při mši slyšel na kůru kytary místo varhan, kdy jsem zažil půlnoční křest zakončený potleskem a kdy se farář osobně loučil s každým ze tří stovek návštěvníků stiskem ruky.

Do kostela chodím raději sám a nepotřebuji k tomu rituály pospolitosti. Po loňské půlnoční v Brně a podobném zážitku ne dlouho před tím na vesnici jsem už začínal pochybovat, zda se mi někdy poštěstí vyslechnout si inspirativní kázání, které by s člověkem hnulo a aspoň vzdáleně se podobalo přístupu kněze nebo rabína z Keeping the faith.

Tentokrát jsem odcházel příjemně překvapený a nabitý. Pořádné kázání by totiž mělo být jako pořádná knížka. Ta - slovy Egona Bondyho - není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku. A nebo se aspoň nad sebou zamyslet.
...Čti dál...

Prezident svědomí

Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mě jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel.

Plně jsem Janu Šternovi loni rozuměl. Jako by nahoře bylo najednou o anděla méně. Zní to hrozně banálně, ale díky takovým lidem se i my ostatní stáváme lepšími. Nebo se o to aspoň snažíme.

Lidem ze všeho nejvíc chybí to, že na Hradčanech nesedí člověk, který by stále říkal, že se nemá krást. Ne že by třeba nekradli nebo přestali krást, ale potřebovali z těch Hradčan slyšet, že krást se nemá.

Ze všech nekrologů a komentářů po Havlově smrti bych vybral ten od Jana Lipolda, jehož texty stojí stále za pozornost.

Standarta má vlát a morálku má někdo kázat. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.

Když jsem hned následující ráno po zvolení Havlova nástupce na hrad odlétal na týden za teplem (ó jak byl osud milosrdný), bylo mi hodně trpko. Z toho, že parlament mé vlasti si zvolil člověka, jehož principy jsou v přímém rozporu s tím, co Havel vyznával.

Jak falešně a prázdně teď znějí Klausova slova na loňském pohřbu. Ne, nezměnil se. Malorysý ješita, který dál devalvuje zbytek svého kreditu z těch dávných dob.

"Mrzí mne, že vám šlapu po ideálech, nemáte je mít tak nízké," píše Tomáš Sedláček v zamyšlení nad těmi, co si utahují z Havlova nejznámějšího hesla.

K tomu, aby člověk dokázal zesměšňovat pravdu a lásku, musí být profesionálním cynikem. Komunistický režim nechtěl víru či zapálení, chtěl cynické lidi, kteří zopakují cokoli - aniž by tomu věřili nebo se proti tomu bouřili. S takovými se totiž manipuluje nejlépe. Profesionální cynismus je ideologií bez víry.
...Čti dál...

Svědek na Instagramu

Letošní podzim jsem do značné míry zasvětil broušení a výměně pil, zkoušení nových nářadí a vůbec úklidu digitálního ponku. Konečně jsem začal smysluplněji používat Dropbox a Evernote, vytvořil své první plátno v Prezi a videosestřih v Pinnacle, do jablečného vybavení přibyl iPad a do běžného používání pár nových aplikací. O Wunderlistu už byla řeč, časem tu proberu další. Dnes ale spíš nepracovně - k fotovášni.

Flickr má tady na Svědkovi svůj vlastní štítek a ačkoli se k němu Yahoo chová macešsky - ke Google Picasa prý odchází stále více fotografů - na sdílení fotek ze zrcadlovky mu zůstávám věrný.

Pro focení mobilem mě už dávno nadchnul Hipstamatic - věrný druh na cestách do křivolakých uliček lomografie. Na sdílení momentek v síti se nabízí hit dnešní doby - Instagram. Pro někoho kurvítko (však kdo tvrdí, že je nutné si každou fotku nechat automaticky "vylepšit"?), pro jiné dobrý nápad, jak přenést flickrovský princip sociální fotosítě do mobilního prostředí.

V čem vidím hlavní rozdíly oproti Flickru? V prvé řadě ve kvalitě fotek a jejich aktuálnosti. Vyhledáním podle klíčového slova vztaženého např. k místu uvidím fotky výsostně aktuální, na nichž poznám, co se zde dělo ještě před pár minutami. Tohle na Flickru čekat nelze (přestože i pro něj existují aplikace na okamžitý upload fotky z mobilu).

Odvrácenou stranou téže mince je kvalita. Instagram je ještě dost nová síť a opravdu dobří fotografové ji zatím využívají jen málo. Chvíli tedy trvá, než si mezi balastem opilých momentek objevíte démanty a svoje oblíbence. Pro začátek doporučuji @koci, @vutheara, @mr007, @macenzo, @acedialacrimosa, z domácích pak třeba @alisczech, @milosklapal nebo @sylvaf.

Pro své intuitivní ovládání by mohl být Instagram vzorem jiným aplikacím. Uvítal bych snad jen možnost organizovat fotky do alb a podporu skupin, což by mohlo pomoci najít spřízněné duše přes žánry a témata. Moje fotosvědectví můžete sledovat i na webu, od instagramistů mě potěší doporučení na jejich oblíbence v komentářích.
...Čti dál...

S iPhonem za vínem

Pijete často víno? Láká vás vyměňovat si tipy na výjimečně zdařilé nebo odpudivé kousky, které jste koupili nebo objednali v restauraci, a občasná tvítnutí vám na to už nestačí? Chtěli byste si jednoduše zaznamenat, co jste kdy pili a jak vám to chutnalo? Rádi byste porovnávali svoje hodnocení s ostatními a dostávali tipy na vína, která chutnají těm, s nimiž máte podobný vkus?

Sociálních sítí pro vínomilce s podporou chytrých mobilů je přehršel, ale jejich praktická použitelnost - aspoň ve srovnání s tím, co jsem si představoval - je prachbídná. Přitom by stačilo se inspirovat, co se týče uživatelského rozhraní, např. u Instagramu. Ano, pro vizuální paměť jsou důležité fotky vinět na lahvích, podle nichž se může víno automaticky zatřídit, abyste nemuseli ručně přepisovat vinařství, případně odrůdu.

Vivino
Zatím si nejvíc mých sympatií získalo Vivino stejnojmenné firmy z Kodaně. Jejích sídlo není bezpředmětné, americké aplikace se totiž orientují především na zámořský trh. Schopnost rozpoznat víno podle viněty je i v bezplatné verzi slušná (neznámé víno zatřídí ručně do 24h), obvykle stačí z nabídky několika možností tu správnou odklepnout. Víno s fotkou můžete vložit i později z knihovny obrázků, což není u všech aplikací samozřejmost.

O zařazeném víně hned vidíte na jedné obrazovce všechny potřebné informace o původu, k čemu se hodí, hodnocení ostatních i průměrnou známku a zařazení na škále LOW/MED/HIGH/TOP v rámci země, regionu, vinařství a odrůdy. Vivino vám ukazuje nejen aktuálně hodnocená vína uživatelů, které sledujete, ale i vína doporučená na základě podobnosti s vašimi favority. Data lze synchronizovat s počítačem nebo iPadem. Současnou velikost databáze a aktivitu sítě vidíte na homepage - půl milionu vín 500+ odrůd, 15000 vinařství ze 48 zemí, počet hodnocení se blíží milionu.

A čtyři další
Za hlavní konkurenty považuji dva. Americké Hello Vino je marketingově asi nejdotaženější aplikace s důrazem na vyhledávání a doporučování vín k vybranému jídlu, životní situaci apod. Chybí tu však možnost sledovat ostatní uživatele s podobným vkusem a každé rozpoznávání vína (dost nešikovně udělané) - i to neúspěšné při testu funkčnosti - je zpoplatněno (verze bez omezení je za €5 jako většina ostatních).

Corkbin, globální počin pražské firmy InMite, má k Vivino asi nejblíž. Plusem je příjemný intuitivní design a schopnost pro vložené víno vyhledat ceny v nejbližších (no, řekněme spíš zahraničních) obchodech pomocí Wine-Searcher. Rozpoznání vína podle viněty je výrazně pomalejší a nedomyšlené mi přijde to, že defaultně prozrazuje vaši polohu ostatním.

Grapeshare má asi nejpřátelštější uživatelské rozhraní, ale neumí víno rozpoznávat. Placená verze Snooth to sice umí, ale tahle aplikace je zaměřená spíš na propagaci vlastního průvodce víny (pro iPad zdarma) a na nákup v nejbližších obchodech s porovnáním cen. Vzhledem k tomu, že jediná dvě prodejní místa v zemi objevila v Pohořelicích a Velkých Pavlovicích, valného využití tady nevidím. Hloupé je, že sociální rozměr zajišťuje u řady aplikací diskusní fórum, nikoli sledování vybraných uživatelů a hodnocení vašich vín ostatními.

Přidáte se?
Na rozdíl od sociálních sítí pro sdílení např. fotek mají vinné zkušenosti a zájmy výrazně regionální charakter. Tahle hra vás pořádně chytne až tehdy, když si většinu vín v tajmlajně budete moci v okolí jednoduše koupit. A bohužel všechny zmíněné apky mají zatím směšný počet českých uživatelů. Dokladem budiž to, že s pouhými 13 zářezy na Vivino už pošilhávám po druhé desítce českého žebříčku. Proto volám - nenechte nás tam samotné a nechte si taky někdy nahlídnout pod otvírák!

Na domácím hřišti
V tomto ohledu by tedy mohl lépe uspokojit chutě ke sdílení slibně vypadající server Mojelahve.cz, nicméně tomu úplně chybí mobilní aplikace, která se prý chystá až na podzim. Tak se zatím můžeme komunitně bavit u Skleničky, na Jižním svahu a Vínografu nebo něco koupit ve Víno klubu, abych tedy jmenoval pár svých oblíbených míst. A nezapomeňte pozvat sousedy na předvánoční lahvinku.
...Čti dál...

Proč (ne)volit Zelené

Zelené jsem nevolil, ale jak jsem si tu už posteskl, bylo mi líto, že se nedostali místo VV do sněmovny. V marasmu ostatních možností jsou pro mě stále středovou alternativou, která by mohla dávat smysl. Když se s jejich podporou dostali do Senátu Wagnerová a Michálek, považoval jsem to za slibně nastoupený kurz před jejich sjezdem.

Ten sice potvrdil Liškův předsednický mandát, nicméně přivedl zpět Kuchtovou a levičáka Stropnického, čímž si strana rozhodně nezískala mých sympatií více ani za mák. Pro volitelnost Zelených však považuji za nejdůležitější tři věty z článku Matěje Hollana na jeho blogu:

"[Životní prostředí] je jediné, co mě z exponované politiky SZ zajímá. ... Pléduji však rozhodně za to, aby silný a schopný politik, který dominantně řeší globální oteplování, ochranu přírody, energetiku, byl v PSZ. Jinak mě nezajímáte".

Tohle krystalicky jasně formulované kritérium je, myslím, pro (ne)volbu zelených naprosto klíčové. Cítím to totiž přesně obráceně a myslím, že nejsem sám. Pokud mají být Zelení seriózní politickou alternativou, tak pro jejich liberální a vyvažující roli vůči mainstreamu orientovanému na ekonomický růst, nikoliv pro přivazování se u radaru nebo Temelína či kvůli dotacím na zateplování domů. Ochrana životního prostředí znamená pro mě nejen ochranu přírody, ale také kultury (především té živé) v nejširším slova smyslu.

Je to podobné jako u Pirátů. Nevadilo by mi, kdyby pár křesel získali. Za ten skandální zákaz jejich lego reklamy jsem jim to vlastně i přál. Ale dokud se nebudou profilovat i na jiných závažnějších tématech, než je copyright a zrušení poplatků z koupě záznamových médií, nepřekročí kvórum.

Zelení mají podporu slušného počtu veřejně známých osobností a i uvnitř svých řad jistě schopné lidi, kvůli kterým má smysl jejich praktickou politiku sledovat. Můj respekt má třeba Michal Berg, jehož kandidatura do předsednictva - pro Zelené bohužel - neuspěla.
...Čti dál...

Úkolovníky a seznamy

Nejsem GTD fanatik, ale bez nich se neobejdu. Ani ne tak pro menší jednoznačné úkoly s jasným termínem - na ty mi stačí nativní kalendářová iPhone aplikace.

Dlouho jsem však hledal něco vyhovujícího na komplexnější a vzdálenější úkoly, které nemají jasně daný termín. A tady mi nativní aplikace Připomínky přijde hodně odfláknutá. Díky tipu na Jablíčkáři si mě nedávno získal Wunderlist - dílo berlínské firmy, která před rokem získala investici přes 4M usd od jednoho ze zakladatelů Skype.

Její kouzlo tkví v jednoduchosti. Nežádám od tohoto nástroje nic víc, než mít možnost rychle přidat úkol do některého ze seznamů (odpovídajících např. projektům) a případně připojit předběžný termín nebo prioritní příznak. Ukazuje se, že je opravdu šikovnější si pořadí úkolů v seznamu ručně měnit, než řídit pořadí přes termíny.

O úroveň výš posouvá užitnou hodnotu synchronizace přes platformy Apple, Android i PC, a sdílení vybraného seznamu s dalšími uživateli. Bonbónek nakonec? Je zdarma.

O něco dřív mě ještě zaujala aplikace Buy me a pie pro běžné nakupování v supermarketu, ve které si nákupní seznam doma tvoříte z desítek předchystaných položek - v češtině! - barevně odlišených do skupin typu mléčné výrobky, sladkosti, maso apod. V obchodě pak stačí postupovat podle barev a jedním ťuknutím přesouvat nakoupené položky do vedlejšího seznamu těch vyřízených.

Základ je zdarma. Synchronizace přes cloud a sdílení (i více) seznamů pak za 2.69. Pikantní je fakt, že autoři tohoto dílka sídlí v ruském Uljanovsku, rodišti nechvalně proslulého Vladimíra Iljiče. U nás doma je tedy aplikace spíš známa pod názvem Leninův seznam.
...Čti dál...

Vybírám televizi. Poradíte?

Naše domácí Mitsubishi je z roku 1994, kdy začala vysílat Nova. Kdo si tu dobu nemůže pamatovat, tak jo - to je ještě ta bachratá, která se při přenášení musí obejmout jako mrazák.

Výměna stařenky byla v plánu už pár let. Nejdřív jsem chtěl počkat, až se usadí digitální vysílání a výrobci vychytají mouchy s HD. A poslední rok jsem vyčkával - namlsán průnikem Applu do mobilů - zda se mu nepovede podobný kousek v nepřehledném světě výrobců televizí. Zdá se, že letos ještě ne, a tak práskám do koní.

O TV technologie jsem se nikdy moc nezajímal a tak mi pár dní trvalo, než jsem pochopil nezbytnou terminologii s vydatnou porcí zkratek a zorientoval se v nabídkách, kde pro stejnou funkci používá každý výrobce trochu jiná označení. Osobně jsem navštívil Datart, oba Electro Worldy, Okay Market i Euronics (brr) a pochopil, že nejdůležitější je pečlivý výběr prodavače, se kterým má vůbec smysl se bavit.

Jejich průměrná schopnost podrobně vysvětlit význam některých parametrů a porovnat prodávané zboží leží proklatě nízko a občas si vzájemně odporují. Na druhou stranu uznávám, že výrobci úspěšně napodobují mobilní operátory a banky v tom, aby prakticky nešlo nabídky porovnat, pokud se tomu pravidelně nevěnujete.

Požadavky mám vesměs jednoduché. LED TV s uhlopříčkou 116-120 cm, která umožňuje připojení na net přes integrovanou wifi i ethernet. Z flešky, kamery nebo HDD připojeného přes USB by měla umět přehrát film, muziku i fotky a opačným směrem nahrát záznam vysílání.

Tady číhá první past. Takto připojené záznamové médium se před prvním nahrávání zformátuje a záznamy nepůjdou na jiné televizi přehrát. Nejen stejného výrobce, ani stejného modelu!

Protože máme doma UPC, potřebuji nahrávat z kabelového tuneru. K mému překvapení tímto vypadlo LG (jeho design se mi líbí asi nejvíc), jehož modely prý nahrávají jen z DVB-T. Mamma mia!

Příjemným překvapením je pro mě to, že je už celkem běžné ovládat TV přes aplikaci na smartfounu a tabletu, pracovat s neomezeným prohlížečem (flash však prý zvládnou jen Samsungy) a sledovat v režimu prohlížeče malý výřez TV obrazu.

Tragédií nabídek je ovšem to, že v popisech jednotlivých modelů dominují 3D efekty, hry, přednastavené přístupy na Facebook, Seznam nebo Skype (ten ovšem nebude fungovat bez kamery od daného výrobce!) a programy typu Fitness, Kids apod. Kvůli tomu se snad TV nenakupuje.

Protože LG vypadlo z důvodu výše a k Sony jsem ztratil za poslední roky důvěru (jejich digitální kamera za 20+ tisíc má tak prasácké uživatelské rozhraní, že jsem tomu nemohl uvěřit), na short listu zbyl už jen Samsung UE46ES6900 (nebo 6800) a Philips 47PFL6687.

Obě mají dvoujádrové procesory a zhruba stejnou cenu. Mohu-li soudit z recenzí a komentářů, pro Samsung hovoří větší rozsah formátů, které dokáže přehrát, a snadnější ovládání, pro Philips zase kvalitnější obraz (600 vs. 400Hz), pasivní 3D (většina reakcí považuje aktivní 3D za opravdovější, ale oči příliš namáhající) a příjemný efekt ambilightu (dynamické podsvěcování zdi okolo TV). Zatímco Philips by měl umět oběma směry streamovat obsah mezi TV a iVěcmi, Samsung toto nabízí až od verze výše. Zase však umí zobrazit v režimu prohlížeče kurzor, což prý na Philipsu nepůjde.

Ke konci dvoutýdenní anabáze myslím, že Apple má dveře otevřené, jen zaťukat. Jestli se mu povede designově vytuněná TV s vysoce kvalitním obrazem, intuitivním ovládáním (diskusní fóra oplývají příběhy o tom, kolik času uživatelé tráví např. nastavováním kanálů), rychlejší odezvou, přehlednějším menu - to vše Apple moc dobře umí - a přidají k tomu atraktivní obchodní nabídku obsahu, budou si moci dovolit osekat zbytné technologické fíčurky, které prodražují výrobu a zákazníkům jen znepřehledňují výběr.

Nezvratný výběr a koupi chystám na pondělí, takže bych docela uvítal, kdyby se tu někdo věci znalejší chtěl podělit o svoje zkušenosti, rady a názory. Kupovali jste v posledních 2-3 letech televizi? Co u své nejvíc oceňujete a co vám nejvíc vadí/chybí? Co vám přijde pro výběr důležité a z technické specifikace ne tolik zřejmé?
...Čti dál...

Vážení slov

Dočtením Lásky nebeské, třetí knížky Poláka Mariusze Szczygiela o Češích, a rozhovoru v LN se Suzanne Vega vynikne povrchnost a populismus drtivé většiny zápisků na Facebooku a Twitteru, které se snaží v první řadě sbírat lajky a retvíty za každou cenu vtipnými bonmoty.

Jasně. Vtipnost se cení a kdo netvítnul fór, ať rodí vemenem. Ale ten nepoměr mě začíná zarážet a poslední dobou až unavovat. Pokud sledujete i zahraniční Twitter, všímáte si toho rozdílu?

V českém rybníčku slaví největší úspěch vtípky plné ironie a sarkasmu. Ti nejlepší v tom dosahují literárních výšin (kdosi už o @cermak napsal, že vtipné pointě obětuje cokoli včetně babičky), méně talentovaní štěbetálci se pak snaží napodobit styl kultovního ŽítČesko a pohladit své ego každou citací u svých fanoušků.

Na Twitteru bych to i chápal. Mantinely 140 znaků vymezují svébytný žánr, jehož naplňování může být intelektuální výzvou podobně jako tvorba limericku nebo hádání sudoku. Méně už rozumím tomu, proč se k rádoby vtipným mikroglosám a posmívajícím se úšklebkům uchyluje čím dál víc lidí na FB, kde délku příspěvku nic neomezuje. Začínají si v tom libovat i ti, kteří dovedli nebo dovedou (zbude-li jim ještě čas) psát na svém blogu vážně, resp. aspoň neusilovat každým druhým komentářem o cenu Mišo Vtipkára.

Čest výjimkám. Jednou z nich je - žádné překvapení, jeden z našich nejlepších textařů, jen jsme ho na netu dříve nevídali - Michal Horáček. Pokud ho čtete rádi, zalistujte si jeho Facebookem pár týdnů nebo měsíců zpátky. Jeho tajmlajna by byla zajímavým čtením i po letech, v tištěné podobě, bez komentářů. Takových je málo.

Nejzajímavější na tom je pro mě úvaha, zda to také můžeme považovat za rys národní povahy, o které velmi zasvěceně píše (z pohledu ne-Čecha) Szczygiel - hlavně žádný patos, raději si dělat ze všeho srandu a z nikoho hrdinu. Jak jsme to ostatně ukázali při posledních volbách.

Jen abychom včas poznali, kdy nám zůstane už jen ta sranda, abychom přežili - než se zase najdou nějací akční disidenti, kterým lehkost našich slov přijde už nesnesitelná.

Citát pro dnešní den:

"Nebeská" zní stejně jako polské slovo Niebieska, jež označuje modrou barvu. A "laska" je literární výraz pro hůlku nebo hůl. V jazyce mladých Poláků je to jednak hezká holka, jednak penis.

...Čti dál...

Obdivuhodné nápady od Jana Jelínka

Stane se to tak jednou, maximálně dvakrát, za půl roku. Náhodně objevím blog, který žije už delší dobu, a považuji za svou ostudu, že jej už dávno nesleduji a autora blíže neznám. Strávím pak nadšeným čtením půl noci. V případě, že je plný odkazů na výjimečná videa - jako je tento případ - dva dny.

Blog Ideas, I admire Jana Jelínka, který se představuje jako digital pobuda v Loosers, online enthusiastic, advertising activist, "spotřebitelská soutěž" hater, doporučuji všem, které zajímá design, online marketing, typografie, ale v podstatě jakékoli kreativní nápady pro - nejen firemní - komunikaci.

Do oblíbených jsem si uložil více kousků, tady se podělím zatím o tři.

Možná proto, že jsem z posledních dnů digitálním světem předávkován a snad i trochu otráven, možná proto, že sám jsem manuálně dost nešikovný, moc se mi líbí tahle oslava řemeslné zručnosti, kterou si potřebujeme jako lidský druh uchovat.




Další klip věnuji členům ODS. Pro členy oranžových je jiný spot.




Tuhle agenturu budete možná znát. Po druhém vrhu koťat naší Giny nevylučuji, že bude mít u nás pobočku. Pokud neznáte, mrkněte, jaký typ digitálního obsahu bude porn killer.




Citát pro dnešní den:

Something here is not right

...Čti dál...

Převrácení synchronicity za 130 Kč

Zase nad hladinou. Sakra, už bych měl vědět, že zůstávat dole tak dlouho zdraví neprospívá. Přitom někdy stačí k vynoření jediný den, kdy se zřetězí pár drobných radostí nebo pouhých neproher a obrátí se tím trend, kterému člověk podvědomě podkuřuje. Když se pak večer na pódiu rozsvítí světla, slzy se derou do očí a mysl zase lehká jako beztíž odlétá pryč z České komunistické republiky.

Cestou domů jsem přemýšlel, čím mě hned od začátku Marta Topferová se svými muzikanty tak dojala - většinou v jazyku, kterému nerozumím. Odpověď nacházím ve svém oblíbeném tématu - absolutní nasazení, bezvýhradné odevzdání se a patos, který se u nás prostě nenosí. Žádné cynické úšklebky, neustálé zlehčování a relativizace vyřčeného a vykonaného. Nabíjející energie tvorby. Jasně, léta strávená v New Yorku by měla být znát.



Do brněnské Alterny na ni přijeli i z Vídně a málem jsem se pomočil, když jsem poslouchal zasvěcený hovor jednoho Rakušana s chilským perkusistou vedle nad pisoáry. Už jsem dlouho nebyl ve studentském klubu a nahlas se u vchodu divil, jak levný je lístek. Přijela přece světová hvězda, která rozdává radost.
...Čti dál...

Úvod do podzimní melancholie

Letargie určuje míru zpomalení neuronů.

Historie jsou vzpomínky těch, co přežili. Ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností dějepisných pramenů.

Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.

Jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek – může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví.

Citáty pro dnešní den:

Talking to Myself

...Čti dál...

Vylejeme s Dobešem i celou reformu?

Hodnocení názoru podle jeho nositele bývá častou chybou a málokdo se tomu umí vyhnout. Kolikrát o slovech ani nepřemýšlíme, když se nám nelíbí ten, kdo je hlásá? Vysokoškolská reforma ztělesněná ministrem Dobešem je exemplárním případem.

Když čtu a poslouchám protestní vyjádření plná těch stejných nekonkrétních frází, když demagogie přechází v demonstrace, už to prostě nemůžu vydržet. Je tolik situací v této morálně rozvrácené zemi, kdy bychom se mohli přestat chovat jako ovce a projevit důrazněji svůj nesouhlas se správou své země, města nebo obce. Nicméně v tomto případě vidím jen prosazování vlastních zájmů nebo nepochopení principů reformy.

Rozumím, že Dobešovy buranské způsoby mohly akademiky nakrknout. Chápu, že mají nedůvěru k jeho procesním postupům a k diletantským krokům celého ministerstva. Ale pokud odhlédneme od jeho osoby, pořád se marně snažím pochopit, co konkrétního zástupcům škol na věcném záměru reformy vadí. Že nejsem sám, ukázala nedávno čerstvá držitelka prestižní Peroutkovy ceny, Radka Kvačková, která se dlouhá léta věnuje tématu škol a vzdělávání. Ve svém rozhovoru v LN s předsedou Rady vysokých škol (syn expremiéra Fischera) ho snadno usvědčila z neznalosti věci. Jsou znalejší ti, co tak nahlas křičí?


Snížení podílu studentů v akademickém senátu na třetinu

Když studenti obsadili po revoluci polovinu míst ve fakultních senátech, připadlo mi to už tenkrát jako čerstvému ex-studentovi přehnané a hlavně jako dočasné opatření k očištění škol od komunistických kádrů. Opravdu byste jako čerstvě přijatí studenti na univerzitu chtěli, aby v rozhodování o instituci se stamilionovým rozpočtem měli stejnou váhu hlasu vaši jen o rok nebo tři starší kolegové, jejichž účast na zasedáních je dlouhodobě prachbídná? Ostatně podívejme se do zemí, kterým se chceme přiblížit. Kde mají studenti v senátech tak vysoké zastoupení? Třetinové mi přijde více než dostatečné.


Profesury spojené s funkčním místem

Chceme konečně omezit fenomén létajících profesorů s formálními úvazky na více školách a přiblížit se vyspělejší Evropě? Chceme zachovat hodnotu titulů a skončit s naším vyčuraným systémem, kde profesura v Horní Dolní má stejný význam jako na nejvýznamnějších univerzitách? Že se to řadě akademiků nelíbí? No bodejť. Znám pěknou řádku docentů, kteří získali titul jako trafiku, přičemž ve znalosti trendů svého oboru je předčí leckterý mladý odborník z praxe. Tihle nebudou reformě tleskat.


Školné

Pořád žijeme v ideologické pasti strachu ze školného, kterou u nás kdysi vytvořila ČSSD, a nebo jsme konečně schopni věcně diskutovat o parametrech, se kterými může být školné motivačním faktorem? Není snad správné, že fakulty mají svobodu si výši školného volit samy? Je snad maximální limit 10 tis. Kč za semestr příliš vysoký? Zaplatí za sociálně slabé studenty stát? Pokud ne tím, že bude platit úroky bankám, jak tedy? Zůstane školné fakultám jako navýšení jejich rozpočtu? Kdy začne student splácet a jak rychle má svůj dluh splatit? Pořád neslyším, ve které z otázek mají akademici jiný návrh a jaký.


Zastoupení v Radě VŠ

Tohle je asi nejkomplikovanější. Potřebují naše VŠ větší otevřenost a propojení svých slonovinových věží s úspěšnými odborníky z praxe? Vždyť tohle nás snad nejvíce odlišuje od vyspělého světa.

Potřebují naše VŠ aspoň špetku manažerského řízení? Jako koza drbání. Možná stačí říct jakéhokoli smysluplného řízení. Pokud jste někdy zažili jednání akademického senátu (můj ex-kolega říkával, že absurdnější tlachání nikde jinde nezažil), kde se desítky minut řeší třeba krádeže toaletního papíru, víte, o čem mluvím.

Byl jsem zaměstnancem VŠ více než 15 let a mnohokrát jsem přemýšlel, co by pomohlo radikálně změnit zatuchlé poměry při řízení školy. Ani nový děkan nebo rektor odjinud nezatížení vazbami na místní funkcionáře neskýtají velkou naději, protože mají příliš omezené pravomoci. Děkani tak ve skutečnosti neřídí katedry, resp. rektoři fakulty, ale katedry/fakulty naopak řídí je samé - přes hrozbu příštího nezvolení akademickými senáty.

Jak tedy dosáhnout změn, když ne přes Radu VŠ? Co je špatného na tom, že třetinu Rady zvolí senát, třetinu stát (jako dominantní sponzor) a třetinu rektor (který má nést nejvyšší odpovědnost)? Samozřejmě, že by v radách měly sedět respektované osobnosti spjaté se vzděláváním a výzkumem, nikoli figurky nastrčené politickými stranami, jak je tomu často v mediálních radách.

Bavme se tedy o konkrétních parametrech, jak toto ohlídat. Ale nepřipusťme konzervaci současného krizového stavu. Ten jen vyhání schopné lidi ze škol, kteří neodcházejí až tak kvůli penězům (do škol jich plyne docela dost, problém je spíš v jejich rozdělování) jako kvůli zoufalým způsobům řízení a netvůrčímu prostředí, které brání jakýmkoli změnám.
...Čti dál...

Já mu to tam švihnu

Člověku se někdy něco najednou povede, ani neví jak. Možná, že když se s tím dostatečně trápí, Bůh si řekne: Hele, už se na to nemůžu koukat - já mu to tam švihnu. A najednou to tam je.

Jenže to člověk musí poznat a nechat to už být, nemontovat se do toho ještě nějakým svým ubohým intelektem. Ale pokud to nepozná nebo je nafoukanej a myslí si, že tam něco přidá - najednou je to v čoudu. A zase to trvá dlouho, jestli vůbec, než to zase přijde.

Takže u studentů není nejdůležitější, aby se naučili [řemeslo], ale pracovat, snad to tak můžeme říct, se svým Bohem v hlavě. S tím, co je tam úžasné, originální, jedinečné. A nechtít ještě něco nad to. Poznat, co člověk může, je vlastně největší umění.

Citát pro dnešní den:

Kurt Gebauer

...Čti dál...

Ucho

Poprvé jsem Kachyňův trezorový film viděl na polotajném promítání ve VŠ klubu Topas na Kaunicových kolejích. Je vlastně divné, že se tento poklad české vlny z konce 60. let v televizi neobjevuje ani v době, kdy už je možné jej beztrestně promítat. Aspoň si nepamatuji, že by ho ČT uvedla např. při výročí listopadu, Kachyňova úmrtí atd.

Až mě po těch letech zamrazilo, jak je to aktuální. A netřeba myslet rovnou na Bártovu bezpečnostní agenturu. Geniálně rozehraná hádka manželské dvojice ukazuje během jediné noci na miniaturní ploše zrůdnou podstatu normalizace - přetvářku jako společenskou normu chování a strach jakkoli vyčnívat z davu nebo dokonce mít vlastní názor.

Závěrečná pointa má přitom mnohem obecnější platnost, než se mohlo tvůrcům před 40 lety zdát. Ani nejde tolik o režim a politické uspořádání. Když jsi schopen a ochoten s námi hrát pokrytecké hry, ohnout se dostatečně hluboko a zapřít přítele i svoje včerejší slova, jsi náš. Máme tě v hrsti a můžeš to dotáhnout třeba na ministra.

Říkám si, že scénář není vůbec náročný na exteriéry. Byl by to úžasný námět pro divadelní hru s aktuálními reáliemi. Chce to ovšem výbornou herečku a herce, kteří utáhnou drtivou většinu představení.

Mimochodem kromě Ucha je na YouTube v plné verzi a s anglickými titulky několik dalších klenotů českého filmu - např. Spalovač mrtvol, Případ pro začínajícího kata, Adelheid, Žert nebo Démanty noci.
...Čti dál...

Stavení

Za devatero horami, mezi Tatrou a Alpami, za devatero řekami, kde mezi zvraty svítá mi, leží jedno město. Takové brr, no, běs to. V té zemi chybí opravdové moře, za to vládcové tam kují hoře - těm, kteří nechtějí zůstat závislými poddanými. Jako to kuře musíte hrabat a jako slepička chodit od úřadu k úřadu, abyste získali všechna povolení a posvěcení a mohli se konečně pustit - do stavení.

Když jsem před dvěma lety narazil na Johnnyho text o stavebním povolení, nenapadlo by mě, jak blízko jsme stále reálnému socialismu se všemi těmi povoleníčky, úřednickým alibismem a kafkovským světem vzájemně si odporujících předpisů. Nenapadlo by mě, že nejabsurdní překážky zdravému rozumu budou klást - a s jakým gustem razítkové moci - hygienická stanice a dopravní policie.

Podle studie Světové banky je u nás potřeba k započetí stavby celkem 36 povolení a mnohá jsou naprosto příšerná právě tak jako zbytečná (či zbytečně přísná a složitá).

Proč by nemělo stačit to, co kdysi stačilo našim pradědům a prababičkám? Zkusil někdo propočítat, o kolik narostly náklady na rodinný dům za posledních sto let, a jaký podíl na tom má zákonodárství státu? Proč by chudí lidé nemohli bydlet bez elektřiny, když se tak žilo kromě posledních desítek let celé lidské dějiny?

Radikálně snížit státem vynucované standardy, které prodražují náš život, např. zvýšit dostupnost bydlení tím, že stát nebude vynucovat, co všechno musejí nové domy splňovat a tak je neúnosně prodražovat, takže se bydlení v rodinném domě stává luxusem i pro střední vrstvy. Stát nemá definovat, co tvoří kvalitu života, ale stanovit a vynucovat taková pravidla, aby každý mohl svobodně hledat své vlastní štěstí.

Citáty pro dnešní den z blogu Václava Urbana
...Čti dál...

Pinot noir sedmkrát jinak

O zážitky z minulé Ryzlink party jsem se podělil až skoro půl roku poté a na vzpomínku na letní ochutnávku mi to vychází až na nový rok. Ale nakonec proč ne? Alepoň to vede k předsevzetí tolik neotálet s tou další.

Tentokrát se sešly tři páry mlsných jazyků a dvě rakouské, jedna argentinská a čtyři domácí modré rulandy. Nastoupenou jednotku zříte níže.

Hodnotilo se stejně - tři body za první místo, dva za druhé a jeden za třetí. Už jsme se lépe připravili a lahve oblékli do papíru, aby byla zachována anonymita vzorků. Experiment opět ukázal, že ne vždy záleží na ceně. Zatímco některé drahé kousky uspěly, jiné vyloženě propadly.

Tak co myslíte, kdo se dostal na bednu? A máte některé z vín nebo vinařství v oblibě?
...Čti dál...